Search
  • Pavel Kohout

Řecká krize po dvanácti letech

Dvacátého srpna 2022 skončil v Řecku rozšířený program finančního dohledu (Enhanced Surveillance Framework). Jihoevropský stát tak oficiálně ukončil dlouhou éru konsolidace a reforem, která následovala po finanční krizi. Ta začala – pro osvěžení paměti – v říjnu 2009, kdy ministr financí oznámil, že rozpočtový schodek dosáhne závratných 12,5 procenta HDP. Krátce na to, začátkem roku 2010, se ukázalo, že některé klíčové statistiky byly zfalšované a že Řecku hrozila akutní platební neschopnost. Krize se rozhořela naplno.


Konec dobrý, všechno dobré? Jak se to vezme. Je pravda, že průběh řecké finanční krize mohl být ještě horší. I tak si ovšem tato země užila svůj očistec. Ten zahrnoval dočasné ochromení bankovního sektoru, celkem třináct úsporných balíčků (ano, třináct!), několik vládních krizí a růst míry nezaměstnanosti, která v roce 2013 překročila hranici 28 procent. Podle posledních údajů dosahuje hodnoty 12,3 procenta, což sice není na jedničku s hvězdičkou, ale je to hodnota, ve které ekonomika může víceméně fungovat.


Atény. Ilustrační foto P. Kohout


Celková výkonnost ekonomiky (hrubý domácí produkt) ovšem poklesla od svého vrcholu v roce 2007 o 25,5 procenta v reálném vyjádření. Nyní je na úrovni roku 2000. Finanční krize stála Řecko dvě dekády hospodářského růstu! Celkový vládní dluh ovšem mezitím vyrostl ze 106 procent HDP na 193 procent HDP – dobrou zprávou nicméně je, že jeho expanzi se podařilo zastavit.


Řecký veřejný dluh v procentech HDP


Když je řeč o dluhu: za velkou přednost postupu Evropské komise a Evropské centrální banky se pokládá tvrzení, že „Řecko se díky EU vyhnulo státnímu bankrotu“. Skutečností je, že řecký postup při jednání s věřiteli byl v březnu 2012 oficiálně vyhlášen organizaci ISDA (International Swaps and Derivatives Association) za kreditní událost (credit event), což je eufemismus právě pro státní bankrot. Nicméně laické veřejnosti byl unijní postup „prodán“ jako velký úspěch. Další skutečností zůstává, že EU se odhodlala k zásadnějším akcím až se značnou prodlevou, kdy řada cenných měsíců a dokonce let na počátku krize byla věnována bagatelizaci a popírání faktů. (Osvědčený postup bývalé německé kancléřky Merkelové – „vysedět problém“ – nelze u finančních krizí s úspěchem uplatnit.)


Skutečný obrat ve vývoji přinesla až slavná věta tehdejšího ředitele ECB Maria Draghiho z léta roku 2012, že „ECB udělá vše, co bude zapotřebí (whatever it takes)“. Tehdy se ovšem zachraňovaly i další státy: Irsko, Portugalsko, Španělsko a hlavně Itálie. Střadatelé z celé eurozóny do dnešního dne nepřímo dotují tyto státy tím, že jejich vklady nenesou prakticky žádné úroky.


Kdo vlastně může za řeckou krizi a za krize dalších zmíněných států? Jako jeden z možných viníků se nabízí euro. Společná měna však mohla spíše za problémy Španělska a Irska, neboť relativně nízké eurové úrokové sazby umožnily nezdravou expanzi úvěrů, zejména hypoték. Malá odbočka: irská krize ukázala, jak naivní a krátkozraké mohou být trhy dluhopisů, ačkoli zde na rozdíl od akciových burz obchodují výhradně profesionálové. Irské dluhopisy se po určitý čas před krizí prodávaly s prémií vůči dluhopisům Německa: ekonomové a analytici kompletně ignorovali irskou úvěrovou inflaci a nebezpečí, které z ní plynulo. Jejich modely zkrátka nebraly v úvahu, co se děje v bankách!



Pravdou je, že dlouho před zavedením eura řecké veřejné finance byly ve stavu rozmařilého chaosu. Nejhůře se na nich podepsala vláda socialistické strany PASOK počátkem 90. let. Růst dluhu byl však již patrný během let osmdesátých. Euro pouze zrušilo možnost řešit problém dluhu neustálým řetězcem devalvací a inflací.


Jiným potenciálním viníkem jsou dotace, státní i evropské. Evropské dotace bývají považovány za jednoznačné dobro, avšak mohou mít zlé vedlejší účinky. Řecko si při vstupu do EU (leden 1981) vyjednalo velmi velkorysé dotace. Během let 1981 až 1995 včetně Řecko pobíralo průměrně 3 procenta svého HDP ročně na čistých transferech z EU. Pro srovnání, Česká republika dostává zhruba polovinu.


Příliv evropských peněz se projevil v růstu mezd, zejména ve veřejném sektoru. Vyšší mzdy však měly za následek ztrátu konkurenceschopnosti průmyslu: Řecko zaznamenalo deindustrializaci ještě předtím, než bylo dostatečně industrializováno!


Pokud je ekonomika chronicky dotovaná a rovněž chronicky závislá na růstu zadlužení, směřuje nevyhnutelně k problémům. S výhodou zpětného pohledu nyní vidíme, že zlatou ekonomickou érou bylo období 1960-1973, kdy u moci byla diktatura „černých plukovníků“. Zanedbatelné zadlužení (20 procent HDP) a famózní hospodářský růst!


V roce 2021 byla řecká ekonomika na 54 procentech průměru států EU. V roce 1960 bylo Řecko na 60 procentech srovnatelné hodnoty. Dluh je špatná cesta k prosperitě, dotace škodí a euro v nejlepším případě nepomáhá. To je stručný výsledek novodobé řecké ekonomické epopeje.


Pavel Kohout

psáno pro Lidové noviny

486 views0 comments

Recent Posts

See All