Search
  • Pavel Kohout

Co to byl reálný socialismus (a proč musel padnout)

V roce 1989 mi bylo 22 let. Revoluci jsem prožil jako řadový pěšák, chodil jsem demonstrovat od 17. listopadu až někdy do prosince. Hltal jsem přednášky osobností na VŠE, včetně Václava Klause, Valtra Komárky, Oty Šika a mnoha dalších. Byl jsem nadšený, že jsem se dožil chvíle, kdy to prasklo. Ale co vlastně prasklo? A proč právě v listopadu 1989?


Často slýchám, že tehdy padl komunismus. Ale to není pravda. Režim, který vytvořila a ovládala Komunistická strana Československa, se ve skutečnosti nazýval „reálný socialismus“. Reálný proto, aby se odlišil od socialismu utopického na jedné straně a od sociálních států Západu na straně druhé. Komunismus byl fikce a fikcí navždy zůstane – komunismus je čistě hypotetický, v praxi naprosto nerealizovatelný systém. Ani sám Marx nevěděl, jak přesně má vypadat. A ani v období reálného socialismu se v rámci povinného marxismu-leninismu nevyučovala tato Marxova vize:


„V komunistické společnosti, kde nikdo nemá výlučný okruh činnosti, nýbrž každý může uspět v jakémkoli oboru si přeje, společnost řídí výrobu, čímž mi umožňuje, abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po večeři psal kritiky, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane lovec, rybář, pastevec ani kritik.“


Tato představa o komunismu se nevyučovala, protože musela připadat směšná i těm nejkovanějším soudruhům!


Co tedy byl onen „reálný socialismus“? Nejlépe jej lze charakterizovat slovy jiného klasika: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát!“


Nic mimo stát: podnikání, vzdělání, kultura, média, zdravotnictví, sport, výklad historie, dokonce i populární hudba a styl oblékání, toto vše muselo být řízeno státem. S výjimkou intimního kruhu rodiny nebylo před státem úniku. Stát měl monopol na vše, od filosofie až po výrobu lízátek. Ušetřím čtenáře líčení front na banány a podobných banalit. Mimochodem, onen „klasik“ zmíněný v předchozím odstavci byl Benito Mussolini: zbožňování monopolistického státu je charakteristické pro všechny totalitní režimy.


Přece jen bych však zmínil pár věcí, které bývají opomíjeny. Reálný socialismus se zhroutil především kvůli své technické zaostalosti. Občas slýcháme chválu na předlistopadové technické školství, z něhož prý dodnes žijeme. Takže jeden významný detail: klasická kniha „Programování v jazyce C“ autorů Kernighan a Ritchie – přelomový titul v oblasti softwarového inženýrství – byla vydána v ČSSR teprve v říjnu 1989. S patnáctiletým zpožděním. Předtím nebyla k dispozici ani v originále ani v překladu, studenti oněch „skvělých“ socialistických technických škol se učili, jak počítače vypadaly v 60. letech. Úroveň průmyslu pak vypadala adekvátně, se službami to bylo ještě mnohem horší. Toto byl ovšem jen jediný příklad, v oblasti odborné technické literatury panovalo v reálném socialismu hluboké temno.


Dnes, kdy trh je zaplaven všemi možnými tituly odborné literatury, si to již těžko dokážeme představit, ale technické zaostávání reálného socialismu bylo naprosto beznadějné. Hranice ovšem nebyly zcela nepropustné, takže každý dvacetiletý věděl v roce 1989, že existují domácí počítače, videa a další věci, které byly u nás buď zcela nedostupné nebo extrémně drahé. Možná právě „ideologická diverze“ s názvy jako Sinclair Spectrum, Commodore 64 nebo Sony VHS byla hlavním faktorem pádu reálného socialismu. Clive Sinclair, který bohužel zemřel v roce 2021, měl dostat Řád bílého lva první třídy.


Extrémně drahé bylo ale všechno ze Západu, protože průměrná mzda v roce 1989 byla 3170 Kčs. Při reálném kursu koruny to znamenalo necelých 120 dolarů nebo 210 západoněmeckých marek (což by bylo velmi přibližně kolem 100 euro, kdyby tehdy euro již existovalo). My, občané státu dělníků a rolníků, kde bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsme byli chudí jak kostelní myši.


Nostalgici občas vzpomínají, jak levné byly za socialismu životní potřeby: chléb, mléko, vejce, elektřina, voda, bydlení. Jenže tyto nízké náklady měly svoji cenu. Dotované potraviny ze socialistických monopolů měly všelijakou kvalitu: brouci zapečení v chlebu, podezřele páchnoucí mléko z plastových pytlíků, dosti časté výpadky elektřiny, bydlení v panelácích, a tak dále. Ještě k elektřině: kdo bydlel v 80. letech v Severočeském kraji, pamatuje mlhu, která spadla v říjnu a zvedla se až koncem března. Ta mlha byla cítit oxidem siřičitým... ne, ta levná elektřina za to nestála.


Jako malý chlapec jsem se domníval, že náš stát řídí asketové, kteří chtějí, abychom žili skromně. Teprve v 80. letech mi došlo, že to bylo jinak: komunisté upřímně chtěli, abychom se měli dobře, ale v rámci socialismu to zkrátka nešlo zařídit. Reálný socialismus byl střižen na míru dělníkům ze 30. let, kteří chtěli především sociální jistoty, levné pivo, dechovku anebo případně operety, protože v rádiu zřídkakdy hráli něco jiného. (Ti skuteční asketové, kteří chtějí, abychom byli chudí, seděli doma na zadku a namísto masa jedli červy, nyní přicházejí v zeleném hávu, ale to je již jiná věc.)


Zmíněné sociální jistoty ale nebyly tak jisté. Pamatuji si na ošuntělé postavy vybírající popelnice na sídlišti Žatec Jih v 70. letech. Bezstarostný důchod nebyl pro každého. A pokud šlo o socialistické zdravotnictví, říkalo se o něm, že u jeho zrodu stály čtyři sudičky. První: „Budeš zdarma.“ Druhá: „Budeš pro všechny.“ Třetí: „A budeš mít světovou úroveň.“ Ta čtvrtá, zlá: „Ale nebudeš mít nikdy všechny tyto tři vlastnosti najednou.“


Takže kvalitní péči měl ten, kdo měl protekci. V nejlepších částech měst rostly primářské vily financované „obálkovou metodou“. A pokud jste neměli ani známé ani peníze, nechali vás umřít. Ano, toto bylo socialistické zdravotnictví.


Pak tu byl ještě jeden aspekt, který se často opomíjí: vysoký stupeň militarizace společnosti. Dvouletá základní vojenská služba (jednoroční pro absolventy vojenských kateder na vysokých školách) znamenala, že na ulicích posádkových měst bývalo plno zeleně. Během manévrů pak československé silnice byly zatíženy nekonečnými armádními kolonami. Pokud jste měli to štěstí bydlet poblíž vojenského letiště, měli jste o zábavu postaráno: letecký den každý den i každou noc. Sonický třesk stíhaček MiG 21 nebo MiG 29 letících pár desítek metrů nad zemí bývalo slyšet i ve tři v noci. Letiště bylo postaveno v podzemí a zabezpečeno proti případnému útoku atomovou bombou. Blízké město Žatec již zabezpečeno nebylo.


O mnoho let později jsem se dověděl, že 26. září 1983 sovětská protivzdušná obrana omylem signalizovala útok amerických mezikontinentálních raket. Kdyby měl tehdy na sovětské straně službu nějaký méně chladnokrevný důstojník, asi bychom tu dnes nebyli. Naštěstí to tenkrát dopadlo dobře, takže socialismus se mohl v klidu zhroutit sám.


Pokud jde o nostalgiky, nesdílím s nimi žádný smutek po socialismu. Tento režim se zhroutil, protože se měl zhroutit a je to tak dobře. Pokud jde o „novou levici“, která naivně věří, že tentokrát to vyjde lépe a že tehdy to nebyl ten pravý socialismus, nevím, co bych k tomu měl říci. Intelektuální lenost, hloupost, u západních levičáků snad i rasismus – ti hloupí Východoevropané přece nemohli velkého Marxe správně pochopit, proto jim to nefungovalo!


Pokud mám shrnout zkušenosti s reálným socialismem do jedné věty: nefungoval, zasloužil si zhroucení a je dobře, že přišel listopad 1989, i se všemi nedostatky a omyly, které se od té doby staly. Nedokonalá svoboda je lepší než dokonalá nesvoboda.


A proč „to prasklo“ právě 17. listopadu 1989? Pokračujte ve čtení.



Jak to bylo se 17. listopadem


Dnes, stejně jako tehdy, mě udivuje jedna věc: jak neuvěřitelně rychle to všechno proběhlo. Ráno 17. listopadu ještě vládla totalita a nic nenasvědčovalo náhlé změně režimu. Večer proběhla památná demonstrace, které jsem se zúčastnil jako většina mého studijního kruhu na VŠE – nedošel jsem ovšem až na Národní třídu, takže se nemůžu chlubit nějakou ranou od pendreku nebo podobným zážitkem. Nicméně ráno 17. listopadu jsem ještě vstával jako poddaný komunistického režimu, ale spát jsem šel již jako člověk, který má svobodu na dosah ruky.


Během víkendu byl národ rozhořčen zprávou o smrti studenta. Sice šlo o „fake news“, ale stačilo to, aby mezi lidmi převládla zlost na režim nad strachem. V pondělí 20. listopadu již revoluce byla v plném proudu, což bylo okamžitě zřejmé po ranním příchodu do školy. A během několika následujících dní již bylo jasné, že vítězíme. Co v Polsku trvalo léta a v Maďarsku měsíce, jsme zvládli za týden, říkali jsme si.


A zde vzniká otázka, zda to celé nebyla jen hra, jejíž scénář a režii měl pod kontrolou kdosi v pozadí – zdali ta obdivuhodná rychlost nebyla tak trochu podezřelá.


Na této otázce samozřejmě není nic nového. Koneckonců, všichni víme, kdo byl onen údajně zabitý student a pro koho pracoval. Byla tedy revoluce zmanipulována? Snad nikdo z nás demonstrujících neměl ten pocit. Nemám jej dodnes: věděl jsem, o co šlo, proti komu stojíme a jaká jsou případná rizika. Nikdo nás nenutil a nemanipuloval, abychom vyráběli plakáty a letáky a chodili demonstrovat před komunistické úřady, na Václavské náměstí nebo na Letnou. Nesmím zapomínat na vyjížďky mimo Prahu, neboť televize a rádio nám v první fázi revoluce nepřály. Všechny city byly spontánní, cíl byl společný, taktika byla diskutována přede všemi ve velkých posluchárnách VŠE a dalších vysokých škol. Věděli jsme, co děláme a proč. Takže jakápak manipulace?


S časovým odstupem a s chladnou hlavou se mi ovšem vybavují různé detaily, kterým jsem tehdy nevěnoval pozornost. Především, jak dobře, dokonce profesionálně, byla revoluce organizována. Z disidentů, kteří byli z velké části sóloví hráči nebo přímo bohémové, se náhle stal sehraný tým. Občanské fórum mělo zázemí, počítače, možná dokonce i faxy, profesionálně zhotovené visačky se jmény – dnes banalita, ale v roce 1989 jsem takové věci viděl poprvé. Koordinace demonstrací, výroby propagačních předmětů a výjezdů mimo Prahu neměla chybu. Při nedostatku tiskáren a kopírek pomáhaly rychlotiskárny výpočetních středisek, které jely snad na tři směny. Placky Občanského fóry s nápisem Hável For President, i takovou věc jsem viděl poprvé. (Proč tam stálo „Hável“ s dlouhým „á“ je mi ovšem dodnes záhadou. Snad je vyrobil někdo v zahraničí, kdo nevěděl, jak se píše „Havel“. Ale nikomu to tehdy nevadilo.)


Bylo tedy vše v režii všemocné StB, která nás vodila jako loutky? Anebo zasáhla nějaká jiná tajná služba? Ale ne, nemyslím si to. Vše rozhodně nebylo předem zrežírováno. Ale něco možná ano. Mám na to svoji hypotézu. Možná je správná, možná ne. Předkládám k zamyšlení, nedělám si nárok na správnost.


Již pár let před rokem 1989 bylo zřejmé, že socialistická ekonomika zaostává tak děsivě, že jakákoli šance dohnat a předehnat Západ je zcela mimo realitu. Bylo to dokonce jasné i některým otevřenějším hlavám „tam nahoře“. Pamatuji si na obrázek tehdejšího předsedy vlády Štrougala, jak si někdy v 80. letech zamyšleně prohlíží nejnovější Canon nebo Nikon na jakési výstavě ve Veletržním paláci. Co si asi tak mohl komunistický premiér myslet? Pokud byl sám k sobě aspoň trochu poctivý, musel si myslet něco ve smyslu „definitivně nám ujel vlak, tenhle náskok nikdy nedoženeme, máme to spočítáno, je to jen otázka času.“


Ekonomický debakl socialismu se nedal již nijak „okecat“. Navzdory skoro dokonale uzavřeným hranicím jsme věděli, jak se věci mají. Za prvé, hranice nikdy nešlo uzavřít úplně dokonale, podle standardů Severní Koreje. Za druhé, byl zde západní rozhlas a v částech země i německá a rakouská televize. Za třetí, hodně rodin mělo na druhé straně železné opony příbuzné a přátele. Běžně se vědělo, že socialismus prohrává.


Ale co s tím? Jak provést ekonomické reformy a neztratit moc?


V roce 1988 – jak jsme se později dozvěděli – Prognostický ústav napsal a vedení komunistické strany prezentoval svoji slavnou zprávu. Zajímavý fakt: tato zpráva nebyla nikdy publikována a k jejímu textu se dostanete jen velmi obtížně. Jednou jsem měl tu šanci, bohužel jsem se nedostal k tomu, abych ji ofotografoval.


Zpráva z roku 1988 hovoří o nutnosti zásadních, „nikoli symbolických“ změn v ekonomice. Včetně otevření se zahraničnímu kapitálu a povolení podnikat. V oblasti ekologie, což v 80. letech bylo mnohem palčivější téma než dnes, zpráva doporučovala jako věc zásadního významu zavedení tržních vztahů, které automaticky omezí plýtvání energií a surovinami. Zde poznáváme pozdější, často mylně chápaný výrok Václava Klause o ekologii jakožto „třešničce na dortu“. Zpráva též doporučovala uvolnit cenotvorbu. Dále rozdělit Státní banku československou na banku centrální a několik bank komerčních. A řadu dalších kroků, které v 90. letech byly skutečně provedeny. Zpráva Prognostického ústavu byla prakticky jízdním řádem ekonomické reformy – až na to, že se vyhýbala slovu „privatizace“.


Zkusme se vžít do uvažování kohosi vlivného, řekněme na podzim 1988 nebo na jaře 1989:

  • Jsme v háji. Tušili jsme to, zpráva prognostiků to potvrzuje.

  • S těmi starými brežněvovskými dinosaury nepohneme. Pro ně bude všechno nové jen ohrožení socialismu. Musejí pryč. Chce to novou krev.

  • Ale jak to udělat? Dinosauři jako Husák, Jakeš, Biľak a jim podobní, tady můžou strašit ještě dlouhá léta. Vedení strany má velkou setrvačnost, nikdo nechce změny, protože se jich bojí. Právem.

  • Je nutné je znemožnit, a to zásadně. Jedině tak uvolní místo nám, mladším a schopnějším.

  • Co uděláme po změně vedení? Zreformujeme ekonomiku zhruba podle čínského vzoru: povolíme trh, ale pod kontrolou státu. Politicky trochu ustoupíme, ale KSČ si podrží vedoucí roli, byť možná neformální.

  • Jak ale dinosaury znemožníme? Národ je již zvyklý, že jeho vůdci jsou zabednění dogmatici. Pokud z nich ale budou zabednění dogmatici, kteří navíc ještě bijí studenty, to už bude příliš. Nechceme ale žádné skutečné krveprolití, to by mohlo znamenat i náš konec.

  • Uděláme dohodu s doposud neformální opozicí, národ bude nadšen a my si udržíme moc. A navíc budeme mít sami možnost soukromě podnikat!


Nevím, kdo přesně takto ve vedení strany a státu uvažoval, ale přijde mi to jako logické řešení otázky „jak to, že všechno šlo tak rychle?“ Důkazy samozřejmě nejsou, ale indicií je kupa. Docela silných indicií.


Jenomže, pokud toto byl skutečně plán, pak se manipulátorům vymkl z rukou. A to tak, že zásadně.


Dne 3. prosince 1989 byla jmenována nová vláda, kde ze dvaceti ministrů bylo patnáct komunistů. Vedení KSČ se zřejmě domnívalo, že touha lidu po politických změnách tím bude uspokojena. Nebyla. Naopak, složení vlády národ rozhořčilo ještě více. A proces změn se již nedal zastavit. Komunistická strana definitivně ztrácela moc.


Zde je vhodné připomenout, že to byla ještě původní komunistická vláda, která závěrem listopadu otevřela železnou oponu a umožnila svobodné cestování na Západ. Neobyčejně rychle – v lednu 1990 – byla založena například Komerční banka a Investiční banka, které vznikly delimitací z původní Státní banky československé. Rychlost těchto operací (zejména založení obou bank, navíc ještě slovenské Všeobecné úverové banky) napovídá, že byly připravovány již nějakou dobu. Velkou banku přece nezaložíte za pár týdnů, i když jde o „pouhé“ vyčlenění z větší organizace.


Vzniká tedy konspirační teorie, že tempo polistopadových ekonomických reforem bylo alespoň zčásti tak rychlé proto, že se již před listopadem potichu začalo s přípravou realizace ekonomických reforem. Ano, je to jenom teorie bez důkazů, ale když si čtete program Čalfovy reformní vlády, snadno poznáte řadu formulací známých již z dokumentu Prognostického ústavu z roku 1988.


Tedy – mohli byste snadno poznat. Kdyby tento dokument byl třicet let po Listopadu konečně zveřejněn. Nevěřím, že by tento dokument dnes nikoho nezajímal.


Vraťme se však k datu 3. prosince 1989, které pokládám za neméně přelomové než samotný 17. listopad. Do té doby byly možná události jaksi „posouvány kupředu“ zákulisními triky („mrtvý student“ Zifčák alias Martin Šmíd); od onoho data běh dějin definitivně opustil scénář. Vládu s patnácti komunisty národ prostě nepřijal a dal to najevo. Komunisté se museli smířit nejen s faktem, že formální, ústavou garantovaná vedoucí úloha jejich strany skončila, ale i se skutečností, že v nových poměrech již nebudou hrát první housle. Pokud bylo plánem jít „čínskou cestou“, tedy provést ekonomické reformy bez politických reforem, pak tento plán selhal.

Od 3. prosince 1989 bylo už úplně jedno, kdo a jak organizoval průvod 17. listopadu, jak to bylo s rolí StB a kdo tahal za nitky. Přišel čas, kdy poprvé po velmi dlouhé doby národ projevil svoji vůli a uspěl.


Tolik tedy moje teorie o 17. listopadu: pokus o vnitrostranický převrat v rámci KSČ, který se organizátorům vymkl z kontroly. Ale ještě jednou: vlastně na tom ani tak nezáleží. Hlavní je, že jsme se konečně dočkali svobody.


A proč vlastně nezasáhla armáda? Komunisté na vedoucích místech byli většinou soudruzi v letech, pánové ve věku, když již člověk netouží po dobrodružství. Navíc byli zvyklí poslouchat Moskvu, a ta jim zelenou k použití armády nedala. KSČ byla sama jako kůl v plotě. Ani v armádě nebyl nikdo jako generál Jaruzelski, který o osm let dříve provedl vojenský převrat v Polsku. A i kdyby, zavádět neostalinskou vojenskou diktaturu uprostřed Evropy bez jakékoli zahraniční podpory, nevypadalo jako dobrý nápad.


Často slýcháme stížnosti, že jsme s komunisty jednali příliš „sametově“. Komunistická strana měla být zakázána, vedoucí představitelé souzeni a odsouzeni k vysokým trestům. Pomohlo by to? Pravděpodobně nepříliš. Lze zakázat stranu, ale nikoli myšlenky, i když jsou chybné až zločinné.

Podívejme se na západní státy, které nikdy nepoznaly komunistickou vládu. Naštěstí dnes již bývalý předseda britských labouristů Corbyn je komunista každým coulem, i když je formálně demokratickým politikem. Dokonce i u amerických politiků z Demokratické strany lze identifikovat myšlenky, které znějí bezmála komunisticky. Poslechněte si Bernieho Sanderse, Elizabeth Warrenovou nebo kteréhokoli z mnoha extrémně levicových aktivistů na Západě.


Co jsme měli udělat a neudělali: zavést většinový volební systém, který by KSČM navždy vyřadil z parlamentu již v roce 1990. Jenomže tehdy to z nějakých důvodů nešlo a dnes se do podobného kroku již nikomu nechce. Ale to je již úplně jiná historie.


688 views0 comments

Recent Posts

See All