Search
  • Pavel Kohout

Dluhy a války

Dne 27. června 2022 uplynula prodloužená lhůta pro splacení kuponu dvou dluhopisů Ruské federace v celkové hodnotě 100 milionů dolarů. Částka z hlediska makroekonomiky a finančních trhů nevelká, událost ovšem významná: Rusko kupony nesplatilo a octlo se tak v částečné platební neschopnosti. Co to znamená?


Především je zde otázka, co částečná platební neschopnost není. Nejde o „státní bankrot“. Tento expresivní výraz se ostatně téměř nepoužívá. Historie zná jen velmi málo případů skutečných státních bankrotů, kdy země přišla o samostatnost a suverenitu: například Newfoundland (1933) a Texas (1845).


Ilustrační fotografie P. Kohout


Zbytečné jsou diskuse, že tato platební neschopnost je „nefér“, neboť Rusko potřebné peníze má, pouze nemůže provést platbu kvůli mezinárodním sankcím. Je jedno, proč platba neproběhla: podstatné je, že neproběhla. Platební neschopnosti se rozlišují podle toho, zda dlužník nechce nebo nemůže zaplatit. Pokud nemá peníze, bývají pořádány mezinárodní konference, kde se zpravidla sjedná nový splátkový kalendář s úlevami pro dlužníka. Ten se na oplátku zaváže provést ekonomické reformy v určitém dohodnutém rozsahu.


Poslední částečnou platební neschopnost Evropa zaznamenala 30. června 2015, kdy Řecko nedokázalo splatit 1,6 miliardy dolarů Mezinárodnímu měnovému fondu. Řecká vláda vedená radikálně levicovým hnutím Syriza se tehdy vehementně snažila, aby dluhové břemeno země bylo zásadně sníženo tím, že věřitelé formálně přijmou ztráty. Tato snaha však neuspěla: Řecko obdrželo další (již třetí) záchranný balíček s důraznou připomínkou, že nic nebude prominuto (v podtextu s varováním „koukejte se snažit!“.)


Zpět k Rusku. Agenturní zprávy i komentáře uvádějí, že jde o první platební neschopnost Ruska od roku 1918, kdy bolševická vláda odmítla platit carské dluhy. To není pravda. Nejprve si však řekněme, co se stalo v roce 1918 a krátce poté. Ruská sovětská federativní socialistická republika (založena 1918) nebyla nástupnickým státem Ruského impéria; právní kontinuita byla úmyslně přerušena. Mimo jiné i kvůli dluhům. Ty úmyslně přestaly být spláceny, z dluhopisů se staly papíry vhodné jen pro sběratele. Jejich cena po roce 1990 dočasně vyskočila. Když se však ukázalo, že nová vláda demokratického Ruska nemá v úmyslu nic platit, zase poklesla na původní úroveň.


Mezi lety 1918 až 2022 však došlo ke třem případům domácí platební neschopnosti. Poslední z nich nastal v roce 1998, kdy v rámci ruské finanční krize nebyly dočasně spláceny úroky z některých domácích (rublových) dluhopisů. Tato platební neschopnost se sice nedotkla zahraničních závazků, avšak těžce postihla domácí bankovnictví i ekonomiku. Ruské statistiky uvádějí, že průměrná měsíční mzda v roce 1999 činila necelých 74 dolarů (v roce 1997 to bylo 177 dolarů, v roce 2006 již 404 dolarů).


Ještě o několik let dříve, v roce 1991, Ruská federace přestala splácet některé dluhy ze sovětské éry. Tato záležitost se řešila v rámci Pařížského klubu věřitelů, přičemž poslední závazky byly uhrazeny až v roce 2017.


Nesmíme zapomenout ani na rok 1947. Tíha sovětských válečných dluhů byla řešena cestou peněžní reformy, která nesla řadu rysů podobných československé peněžní reformě z roku 1953. Také v tomto případě nešlo jen o zavedení nových bankovek, ale také o částečnou konfiskaci prostředků, včetně vkladů v bankách. U vkladů pod 3000 rublů byly peníze měněny v poměru 1:1, avšak vklady nad 10 000 rublů byly postiženy padesátiprocentní srážkou. Hotové peníze podléhaly dokonce 90% srážce. Držitelé dluhopisů dostali jeden nový dluhopis za tři nebo pět starých, podle data vydání. Akce měla deflační charakter, objem peněžní zásoby poklesl asi na třetinu. Ani v roce 1947 se částečná platební neschopnost Sovětského svazu nedotkla zahraničních věřitelů, takže tato událost upadla do zapomenutí.


Dodejme, že československá vláda v roce 1953 byla radikálnější: majitelé dluhopisů nedostali vůbec nic. Majitelé britských nebo francouzských dluhopisů na to byli o něco lépe, avšak jejich hodnota byla znehodnocena poválečnou inflací. Především Francouzi zaznamenali během let 1945-1955 sedminásobný nárůst cen (tj. průměrnou roční inflaci v hodnotě 21,5 procenta). Válka přijde draho, zejména tehdy, pokud vyhrajete a nikdo vám dluhy neodpustí, jako byly odpuštěny Německu.


Mezinárodními sankcemi vyvolaná platební neschopnost zásadně zkomplikuje Rusku vydávání nových zahraničních dluhopisů a tím i financování války. Sankce fungují, přinejmenším ty, které zasahují finanční systém. Otevřenou a zřídka kladenou otázkou však zůstává, kdo zaplatí ukrajinské dluhy. Finanční situace této země je ještě mnohem prekérnější oproti Ruské federaci. Vyhrát válku a dotlačit Rusko k platbě reparací ve formě ropy a plynu by teoreticky bylo možné, avšak dosažení tohoto cíle by vyžadovalo úplně jinou úroveň nasazení a tlaku ze strany Západu.


psáno pro Lidové noviny

341 views0 comments

Recent Posts

See All