S rostoucím indexem spotřebitelských cen roste mezi veřejností poptávka po určení viny. Může za inflaci Babiš, Česká národní banka anebo jsme inflaci prostě dovezli v cenách materiálů? Pokud se přikloníme ke třetí možnosti, je to vina spíše Putinova škrcení dodávek plynu anebo jde o dodávky čipů? A co s inflací lze či nelze dělat?
Každá základní učebnice makroekonomie rozlišuje mezi poptávkovou a nabídkovou inflací. Poptávková inflace bývá spojována s „radostnými událostmi“: ceny rostou díky hospodářskému růstu, úvěrovému boomu, zvýšené investiční činnosti, případně díky růstu exportu. Mezi další důvody patří růst zadlužení domácností a deficity státního rozpočtu, které se přelévají do růstu cen. (Proto jsou „radostné události“ v uvozovkách.)
Poptávková inflace proto nebývá tolik kritizována, neboť je obvykle doprovodným jevem konjunkturní fáze hospodářského cyklu. Ceny sice rostou, avšak lidé bohatnou. Vzpomínka jednoho pamětníka argentinské hyperinflace 90. let: „Ceny sice příšerně rostly, ale nebylo to stále tak zlé, protože lidé měli peníze.“
Poptávková inflace obvykle končí stejně jako konjunktura: recesí. Úvěrový boom je pryč, investiční boom taktéž, na ekonomiku doléhá ztráta poptávky, ceny klesají. V horším případě může konec konjunktury znamenat bankovní krizi. V tom úplně nejhorším je tato krize doprovázena řetězcem krachů v bankovním sektoru – a v tom nejhorším ze všech špatných scénářů přicházejí vkladatelé o peníze, firmy o úvěry, stát o daňové příjmy a odehrává se Velká krize podle vzoru ze 30. let 20. století.
Právě tento scénář je nejvíce spojován s deflací (poklesem cenových indexů) a představuje nepřekonatelné trauma pro centrální bankéře již mnoho desítek let. Za zmínku stojí nešťastný kursový závazek, devalvace koruny započatá Českou národní bankou 7. listopadu 2013 na základě mylného vyhodnocení nebezpečnosti nepatrné deflace, která tehdy „hrozila“.
Zpět však k současné inflaci. Má poptávkový charakter? Ano, neboť je doprovázena typickými projevy: deficity státních rozpočtů, úvěrový boom, měnová expanze, která je důsledkem politiky centrálních bank. Povšimněte si množného čísla: tentokrát nejde zdaleka jen o ČNB, ale o prakticky všechny centrální banky vyspělého světa a vlastně nejen vyspělého. Ani český státní rozpočet není jediný, který je v deficitu. Vzpomeňme na americký federální deficit z roku 2020 ve výši 3 129 miliard dolarů.
Měnová i rozpočtová politika většiny ekonomik nese od počátku pandemie značně expanzivní charakter. Není tedy nikterak překvapivé, že se tato expanze promítá do růstu cen. Ale to ještě není konec příběhu.
Nabídková inflace – druhý učebnicový typ – bývá spojována s hospodářským poklesem. Její příčinou je typicky růst cen dovážených komodit. Učebnicový příklad: dva ropné šoky, které proběhly v roce 1973 (akce ropného kartelu OPEC, v jejímž důsledky cena ropy vzrostla na čtyřnásobek) a 1979 (v souvislosti s pádem prozápadního režimu íránského šáha a nástupem islámských fundamentalistů).
Nyní vidíme něco podobného ze strany Putina ohledně zemního plynu. (Cena ruského zemního plynu vzrostla o 442 procent za posledních 12 měsíců!) Situaci nezlepšuje vysoká cena emisních povolenek, a to hovoříme pouze o cenách energií. Dále zde je celá řada dalších komodit: vepřové (růst o 103 procent za 12 měsíců), cukr (48 procent), řepkový a slunečnicový olej (přes 60 procent), bavlna (45 procent), vydělané kůže (115 procent), železná ruda (34 procent), močovina (79 procent) a tak dále, mohli bychom pokračovat ještě dlouho.
Zde může samozřejmě zaznít námitka, že jde o dočasný jev, přechodnou inflaci, která byla vyvolána panikou a přehnanými očekáváními. Jenomže je zde otázka, jak dlouho bude trvat ona dočasnost. (V případě oněch neslavně proslulých devizových intervencí trvala 41 měsíců.) Inflační očekávání, jakmile jsou nastavena na určitou hodnotu, se obtížně snižují, zejména v situaci, kdy peněžní zásoba roste určitým tempem. Český peněžní agregát M1 rostl podle posledních údajů (srpen 2021) o 11,52 procent meziročně. Vyvoďte si z toho důsledky, jaké chcete.
Zapomněli jsme na něco? Ano: tolik diskutované čipy a jejich nedostatek v automobilovém průmyslu. Zde jsou k dispozici nejméně čtyři verze. Podle jedné je příčinou mimořádné sucho na Tchaj-wanu, které způsobilo omezení výroby, která je náročná na vodu. Druhou verzí je požár dvou klíčových továren. Třetí verze tvrdí, že automobilky v roce 2020 plánovaly drastické a dlouhodobé snížení výroby. Vypověděly proto smlouvy asijským dodavatelům, kteří již nepočítali s obnovou výroby a linky na čipy starších generací (používané automobilkami) prostě zrušili. Čtvrtou verzí je nedostatek superčistého křemíku kvůli požáru továrny. (Asijský polovodičový průmysl je zřejmě velmi hořlavý.)
Máme tedy poptávkovou i nabídkovou inflaci současně. Žijeme v zajímavých časech.
psáno pro Lidové noviny
Comments