top of page
Search
  • Pavel Kohout

Jsou daně krádež?

Jsou daně krádež? Při prvním pohledu na všemožné příklady nehospodárnosti a korupce veřejného sektoru se mi chce křičet „ano, samozřejmě!“


Na druhý pohled to však již není tak jasné.


Daně jsou ze své ekonomické podstaty spíše výpalné než krádež. Historicky tak daně ostatně vznikly. Pro ilustraci si sám od sebe půjčím citát z knihy Dramata a frašky ekonomie z roku 2010:


V roce 1998 jsem například v Kambodži byl svědkem, jak vypadá bezvládí. Centrální vláda byla ještě slaboučká, části země stále pod vlivem Rudých Khmerů. Dálková silnice z thajské hranice do hlavního města umožňovala cestovní rychlost kolem 15 km/h a každých asi deset kilometrů stavěli auto bandité. Žádné dramatické přepadení, spíše výběr mýta do vlastní kapsy. Ani zbraně nemuseli moc ukazovat. V jednom místě dokonce bandité pomohli sehnat traktor, aby pomohli vyprostit džíp z bláta.


Takto kdysi vznikly státy: z loupežníků a lapků se v průběhu věků stala šlechta a později volení politikové. Také oni vybírají peníze za ochranu, protože stát je především velká bezpečnostní agentura; zároveň jsou ale ochotni pro lid něco udělat. Čím lepší politik, tím lepší služby za odvedené daně – anebo co nejmenší daně za určitý standard veřejných služeb.


Klasik politické ekonomie Adam Smith hlásal, že úkolem státu je kromě bezpečnosti zajistit jen ty služby, do kterých se soukromému sektoru nechce, protože nejsou ziskové. Tedy diplomacii, soudy, některé školy, některé cesty nebo přístavy, majáky a některé velmi základní sociální služby. O vše ostatní se postará ona proslulá neviditelná ruka trhu, která není symbolem bezprávního chaosu, ale naopak: poctivého podnikání v rámci vlády zákona. (Mimochodem, dnes jsou již kambodžské silnice hladké a bez banditů. Vláda, byť nedokonalá, funguje.)


Supermarine Spitfire. Foto Pavel Kohout


A ještě jeden vlastní citát, tentokrát článek z roku 2008:


Mafie (neboli „cosa nostra“ – „naše věc“) byla na Sicílii tradičně chápána jinak než jako organizovaný zločin. V dávnější historii naopak šlo o sebeobranu prostých Sicilanů proti zvůli vrchnosti. Mafie měla i sociální dimenzi. Britský spisovatel Charles Mackay napsal v roce 1841:


Italští banditti jsou celosvětově proslulí; a mnozí z nich jsou nejen velmi zbožní (svým způsobem), ale také velmi dobročinní. Charita z takovéhoto zdroje je natolik nečekaná, že lidé dárce přímo zbožňují. Jeden bandita, když byl veden policií, volal „ho fatto più caritá“ – ve smyslu „dal jsem více peněz chudým [než všechny kláštery v této provincii].“ A ten chlapík mluvil pravdu.


Sicílie prožila dlouhé historické období bez silné vlády. Činnost úřadů se mnohdy omezovala jen na výběr daní, aniž by obyvatelům byla poskytnuta nějaká protihodnota, zejména v horských regionech. Mafie proto vykonávala některé činnosti, které za jiných okolností náleží suverénní autoritě. Řídila se zvykovým právem a měla své přísné etické zásady. Sicilský etnograf Giuseppe Pitrè uvedl koncem 19. století: „Mafie je vědomí vlastního daného slova, vypjatý koncept síly jako jediného faktoru, který rozhoduje o každém konfliktu, každém střetu zájmů či myšlenek.“


V prostředí bez silné vládní moci byli mafiáni považováni za počestné muže a ochránce slabých. Mafie stála na straně Garibaldiho invaze na Sicílii v roce 1860, protože jej považovala za osvoboditele od feudálních daní. V roce 1925 tehdejší italský premiér Vittorio Emanuele Orlando (narozený v Palermu), prohlásil v senátu:


Pokud pod slovem „mafie“ rozumíme smysl pro čest v nejvyšší míře, odmítání papalášského a arogantního chování, velikost ducha, který snese ostrý konflikt a přitom je vlídný vůči slabým, věrnost přátelům… Pokud tyto city a toto jednání jsou tím, čemu lidé říkají „mafie“, pak vlastně hovoříme o charakteristice sicilského ducha: a prohlašuji, že jsem mafiuso, a jsem na to hrdý.


Nápis na náhrobku Calogera Vizziniho – údajného capo di tutti i capi, tedy šéfa mafiánských šéfů – z roku 1954 tvrdí, že „mafie znamená respekt k zákonu, obranu práv, lidské velikosti a charakteru. Mafie je láska.“ Na poslední cestě doprovázely Vizziniho rakev tisíce venkovanů, protože neváhal dělit se o své zisky s lidem.


Smysl pro poctivost ze Sicílie dodnes nezmizel. I nyní se lze ve venkovských oblastech obejít bez zamykání domu či automobilu – zkuste něco takového ve střední Evropě! Četnost majetkových trestných činů je na Sicílii o třetinu nižší ve srovnání s italským národním průměrem. Četnost vražd je naopak 2,8-krát vyšší, ze zřejmých důvodů.


Přes veškerá krásná slova, ušlechtilé ideály a lidovou podporu se „naše věc“ začala kazit. Vizzini byl jeden z posledních mafiánů starého paternalistického ražení. Jeho následníci začali podnikat v různých ilegálních činnostech, zejména v korupci. Poválečná vlna státních zakázek k tomu poskytla ideální prostředí. Mafiáni přestali bojovat proti státu, ale začali na něm parazitovat. Zároveň rostla brutalita a bylo zapomenuto i staré mafiánské pravidlo, že je třeba respektovat ženy a neubližovat jim. Ze všech citů zůstala jen láska k penězům. Výběr výpalného („pizzo“´) představuje dodatečnou daň, která zatěžuje podnikání a tlumí hospodářský růst.



Sicílie. Foto Pavel Kohout


Daně a výpalné se v zásadě liší jen tím, že první termín je rezervován pro státní entity. Podstatné je, jak se výpalné vybírá a co se s vybranými penězi děje dál. Každý rozumný mafián chápe, že není dobré zlikvidovat si poplatníky přílišnou zátěží. Pokud je mafián dobrým hospodářem, chápe, že jeho vlastní prosperita závisí na prosperitě podniků v jeho rajonu a chová se podle toho. Dále ví, že musí poskytovat skutečnou ochranu proti jiným mafiánským gangům.


V ideálním případě pak mezi soukromým sektorem a mafií (či státem) nevládne vztah hostitel – parazit, nýbrž vzájemná symbióza. Ta může nastat, pokud výpalné (daně) budou předvídatelné a nikoli likvidační, pokud mafiáni (politici) budou výnosy používat pro rozumné účely a nikoli převážně pro svůj vlastní prospěch. Nebo, v horším případě, pro šíření nějaké zhoubné ideologie. (Což se týká výhradně státu. Žádný soukromý mafián nebyl nikdy tak pošetilý, aby hlásal socialismus, ať už marxistický nebo nacionální.)


Smiřte se s tím, že nějaké výpalné budete platit vždy. Mafie (státu) se nezbavíte. Svrhnete vládu, přijde jiná. Mocenské vakuum nezůstane prázdné. Nikde na světě nenajdete území, kde by neexistovala státní moc a kde by se neplatily žádné daně. Je to jako bydlet v bytovém domě, kde se také neobejdete bez společenství vlastníků bytových jednotek. Lidé prostě potřebují, aby jejich společenství někdo organizoval, včetně přijímání a provádění nepopulárních rozhodnutí. Vždy v historii tomu tak bylo a není důvod, proč by potřeba organizace měla někdy odpadnout.


A anarchokapitalistický ideál dobrovolnosti a nenásilí je sice překrásný, jenomže taková společnost se bez organizace a obrany stane obětí prvního nájezdníka. Ve světle ruské invaze na Ukrajinu potřeba obrany vyvstává do popředí – neboť naše vlastní mafie je navzdory svým nedostatkům stále stokrát lepší, čestnější, méně papalášská a méně arogantní než mafie s centrálou v Kremlu.


Pavel Kohout


PS: Nezapomeňte, že ekonomické a finanční komentáře jsou nyní zde a že máme nový atraktivní nemovitostní fond.

407 views1 comment

Recent Posts

See All
bottom of page