Search
  • Pavel Kohout

O Rusku a Ukrajině bez iluzí

Updated: Feb 13

Ukrajinská ekonomika prožila začátkem 90. let patrně nejobtížnější ekonomickou transformaci ze všech ekonomik bývalého východního bloku. Bohužel, výsledky tomu neodpovídají. Hospodářská výkonnost země je přibližně na úrovni Egypta, Íránu, Indonésie nebo Jihoafrické republiky, hluboce pod úrovní Mexika, Brazílie nebo Číny.


Mzdová úroveň a geografická blízkost Evropy by Ukrajinu měla předurčovat, aby se stala alespoň významnou evropskou montovnou – což možná není ideál, ale Rumunsku nebo Polsku tato hospodářská strategie významně pomohla. Nicméně nestalo se tak.



Proč? Během 90. let vládli Ukrajině oligarchové, kteří bohatli na troskách sovětského průmyslu a o zahraniční investory moc nestáli. Ani kvalita podnikatelského prostředí pro místní firmy je nezajímala: velké oligarchické klany si své záležitosti vždycky nějak vyřeší a drobní podnikatelé či zahraniční investoři jsou jen na obtíž.


Relativní vývoj HDP per capita od roku 1990


Pak přišla „oranžová revoluce“ a mnozí doufali ve změnu poměrů. Leč nestalo se nic podstatného. Oligarchové jen trochu jinak zamíchali mocenskými kartami a ponechali si hlavní esa. Prohrála ukrajinská ekonomika.


Důsledkem tohoto vývoje je fakt, že ukrajinský export se stále skládá z položek s nízkou přidanou hodnotou: zemědělské suroviny, železo a ocel, ruda, dřevo, plasty... Jen nepatrné procento představují výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Ukrajina se dostala na "nerůstovou" trajektorii srovnatelnou se západními sociálními státy, ovšem bez jejich za dlouhá desetiletí nashromážděného bohatství.


Struktura ukrajinského vývozu



Dalším důsledkem byl rok 2014, kdy došlo k další revoluci a zároveň k občanské válce ve východních oblastech podporované Kremlem. Ukrajina, zesláblá dlouhou dobou špatné vlády, nedokázala účinně čelit rozkolu: západní část země obdivovala prosperitu Západu, zatímco východní oblasti se dívaly směrem na východ.


S podporou Kremlu na jedné straně a s vidinou členství v západních strukturách na straně druhé vyvřel konflikt, který ukázal slabost kyjevské vlády. Rusko obsadilo Krym zcela hladce. Místní, převážně ruskojazyčné obyvatelstvo, neprojevilo známky viditelného odporu. Ukrajinská armáda, podfinancovaná a demoralizovaná, nedokázala ovládnout ani vzbouřenecké východní oblasti.


Relativní vývoj HDP per capita od roku 2004


Tím se dostáváme k ruské ekonomice. Tato země je více než dvakrát tak bohatá v přepočtu per capita. Vděčí za to osvícené vládě geniálního vůdce Putina?


Ale kdepak. Pohled na strukturu ruského vývozu ukazuje, že tato ekonomika stojí rovněž na vývozu komodit a výrobků s nízkou přidanou hodnotou. Na rozdíl od Ukrajiny však Rusko má ropu a plyn. To je jediný podstatný rozdíl: bez těchto zdrojů by Rusko bylo pouze velkou Ukrajinou, chudou zemí ovládanou oligarchy.


Nejvýznamnější exportní komodity Ruska, 2019


Pokud jde o oligarchy, Putinovi se někdy dává za zásluhu, že s nimi „zatočil“. Jenže ve skutečnosti Putin částečně potlačil jejich moc jen proto, aby se zbavil mocenských konkurentů. Sám o sobě zůstává oligarchou číslo jedna. Těží z faktu, že se dostal k moci až na samém sklonku 90. let, kdy ruská ekonomika prošla nejhoršími reformními fázemi, včetně divoké privatizace, hyperinflace, rozpadu zahraničních trhů (kolik automobilů značky VAZ vidíme na českých silnicích?) a dokonce platební neschopnosti ruského státu, která nastala v roce 1998 a řádně vystrašila zahraniční investory.


Z hlediska obyčejného Rusa se nyní žije lépe než dříve, tedy za Jelcina, Gorbačova, Brežněva, atd. Putin neudělal nic geniálního, pouze zavedl elementární pořádek ve veřejných financích: ty byly za jeho předchůdců v dlouhodobém rozkladu. Projevilo se to na životní úrovni, zejména 90. léta byla pro méně majetné Rusy dost hroznou dobou.


Putin ovšem nedokázal, co se povedlo Čechům, Slovákům, Polákům, Maďarům a Rumunům: nastolit rozumné podnikatelské prostředí, včetně vlády zákona alespoň v takové kvalitě, na jakou jsme zvyklí ve střední Evropě. Ještě více toto

Putinovo zanedbání vynikne ve srovnání s Čínou, která na přílivu kapitálu (a také na transferu technologií) založila svůj hospodářský zázrak.


Ale i ke svým vlastním podnikům a intelektuálním elitám se Rusko chová dost macešsky. Výsledkem je velký odliv mozků do USA, do Izraele i do jiných zemí. Můj oblíbený příklad: profesor Petr Jakovlevič Ufimcev, autor matematické teorie stojící za radarem neviditelnými letouny (technologie Stealth) nyní žije a pracuje v USA. Kdyby Ufimcev byl Číňan, dávno by měl v Číně nebo na Tchaj-wanu svůj vlastní výzkumný institut se štědrým rozpočtem anebo by stál v čele významné světové technologické korporace. Přesně tak totiž vznikla firma TSMC, nejvýznamnější světový výrobce čipů s velmi vysokou integrací.


Putin tedy udělal některé věci správně – především v makroekonomické oblasti – ale řadu jiných zanedbal. Geniální státník s mozkem šachisty myslícího na pět tahů dopředu Putin skutečně není. Kdyby byl, Rusko by už dávno bylo ekonomicky někde úplně jinde. Putin ovšem zůstává věrný tradicím kremelských vládců, podle nichž je svatou povinností panovníka rozšiřovat území anebo aspoň sféry vlivu matičky Rusi. Tato tradice se ovšem stala osudnou poslednímu z Romanovců a zkrátila i dobu trvání sovětského impéria: neboť expanze přináší náklady, hmotné i reputační.


Jaké jsou skutečné Putinovy úmysly a jak celá záležitost dopadne, si netroufám prognózovat, nejsem jasnovidec ani čtenář myšlenek. Občas mě někdo napadne, že fandím Moskvě. To je prosím pěkně omyl: pokud tvrdím, že Ukrajina je špatně řízený stát, nikterak z toho logicky nevyplývá, že Rusko je skvělé a Putin je vůdce hodný úcty a následování. Putin je despota průměrných schopností s úspěchy a neúspěchy, které tomu odpovídají. Ne, nechci se stěhovat do Ruska a nechtěl bych tam ani podnikat. Ze svého někdejšího zaměstnání toho o Rusku vím dost, abych neměl iluze.


Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou tedy není epickým boje dobra proti zlu. Agresorem je jednoznačně Rusko, nicméně zůstává otázkou, nakolik jsou ukrajinští oligarchové skutečnými přáteli a spojenci Západu a nakolik jen doufají v rozličné materiální výhody. Jen samotné zemědělské dotace by v případě členství Ukrajiny v EU dosahovaly gigantických rozměrů. O dalších dotacích ani nemluvě. Ano, jde o vzdálenou budoucnost, nikoli však zcela nepředstavitelnou, neboť Rusko není jediným impériem, které dychtivě prahne po teritoriální expanzi.


Implikace pro českou zahraniční politiku si čtenář laskavě odvodí sám.


583 views0 comments

Recent Posts

See All