Search
  • Pavel Kohout

Přehmaty vlády pevné ruky

Na českých sociálních sítích se občas objevují názory, že vláda pevné ruky je to dobré a správné pro stabilitu země. Opozici je třeba tvrdě potlačit, i za cenu násilí. Zpravidla se tyto názory vyskytují mezi „fanoušky“ Putina a čínské komunistické vlády.


Ilustrační fotografie: Voldemortův památník, studia Warner Brothers, Anglie (autor Pavel Kohout)


Málokterý středoevropský příznivec autoritativní vlády by ale doopravdy toužil žít v podobném režimu. Platí to i pro Kazachstán, zemi, kde jsme v posledních dnech pozorovali ozbrojené střety v ulicích. Dříve však, než se dostaneme k úvahám o mocenských poměrech v této zemi, něco o tamní ekonomice.


Kazachstán je teoreticky bohatá země: území o 34 násobku České republiky má obrovské zásoby surovin, ale jen 19 milionů obyvatel. Má slušnou úroveň školství, obstojnou infrastrukturu a strategickou polohu mezi Ruskem a Čínou. Navíc téměř nevyužitý turistický potenciál. Hlavním bohatstvím jsou ovšem nerosty. Kazachstán je například největším světovým exportérem uranu. Dále polovina Mendělejevovy periodické tabulky (železné a neželezné kovy, fosfáty, síra, atd.) V první řadě je tu ovšem zemní plyn a ropa.


Hrubý národní produkt Kazachstánu je asi na 40 procentech úrovně České republiky. Pokud bychom počítali HDP na bázi parity kupní síly (výpočet, který bere v úvahu výši cenové hladiny v daných zemích), došli bychom dokonce k 60 procentům české úrovně. To nevypadá tak docela zle.


Ve skutečnost ovšem na makroekonomické statistiky není spolehnutí. Statistika tohoto typu vám neprozradí, že průměrný pracovník v hlavním městě Nursultan (dříve Astana, ještě dříve Celinograd) má čistý měsíční příjem na úrovni 30 procent zaměstnance žijícího v Praze. Obyvatel města Almaty (což je bývalé hlavní město, nyní macešsky zanedbávané ve prospěch Nursultanu) je na 27 procentech příjmů průměrného Pražana. Zaměstnanec v provinčním městě Uralsk se dostává již jen na necelých 12 procent průměrné pražské úrovně a na venkově je situace ještě horší: běžná mzda mívá hodnotu kolem 100 dolarů měsíčně, často ještě méně. Dolar zůstává v Kazachstánu oblíbenou měnou, neboť místní měna (tenge) podléhá vysoké inflaci.


Tyto údaje napovídají, že Kazachstán má vysokou míru příjmové nerovnosti – a skutečně tomu tak je. Naprostá většina majetku je kontrolována úzkou vrstvou oligarchů, kteří pocházejí z nejbližšího okruhu příbuzných a přítel bývalého prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Přesto, pokud se podíváte do mezinárodních statistik, zjistíte, že Kazachstán má nízkou míru nerovnosti: nižší než Polsko, Německo nebo Rakousko. Co z toho vyplývá? Ne všem statistikám můžete věřit. To je vše.


Obyvatelé Kazachstánu (ať už etničtí Kazaši, Rusové nebo ostatní menšiny) mají tedy řadu důvodů k nespokojenosti. Žijí v zemi, jejíž zdroje jsou kontrolovány hrstkou mocných, zatímco zájmy řadového občana jsou až na posledním místě. Totéž platí pro politiku a média. Opozici ve skutečnosti neexistuje. (Kolik znáte kazachstánských disidentů? V Rusku znáte nepochybně jméno Alexandra Navalného, ale v Kazachstánu pravděpodobně nikoho.)


Autoritativní režim nedává skutečné opozici žádnou šanci. Dávno před nedávným výbuchem nespokojenosti se šířily zvěsti, že v Kazachstánu se „ztrácejí“ nepohodlní lidé – ne nutně disidenti, ale třeba jen takoví, kteří si na něco stěžovali. Policejní stát se projevuje v různých detailech. Taxík vás veze širokou prázdnou ulicí uprostřed noci, řidič však pečlivě dodržuje předepsanou maximální rychlost. „Stačí nepatrně překročit rychlost a počítačový systém přečte moji registrační značku,“ vysvětluje řidič. „Okamžitě pak dostanu pokutu.“


Digitalizace státní správy v Kazachstánu pokročila, o tom není sporu. Vláda otevřeně spolupracuje s Čínou na ještě pokročilejším systému sledování vozidel a osob. Dokonce se touto spoluprací chlubí v propagačních filmech. Je skutečně těžké provozovat opoziční politiku v zemi, která na jedné straně disponuje nejmodernějšími sledovacími systémy, na straně druhé její policejní složky nosí na uniformách tradiční rudou hvězdu (a vůbec vypadají značně stalinisticky).


Nedávné nepokoje byly způsobeny zvýšením cen pohonných látek. Mnoho obyvatel Česka a Evropy bylo udiveno, že zvýšení cen z extrémně levné úrovně na úroveň o něco méně extrémně levnou bylo přijato s takovou nevolí. Faktem je, že vládnoucí režim na jedné straně drží majetek ve svých rukou, na straně druhé se populisticky snaží udržet relativní spokojenost lidu pomocí „dárků“.


Mezi tyto „dárky“ patří i dotace na pohonné hmoty, jev poměrně obvyklý v surovinově bohatých státech s autoritativními režimy. Kazachstán dotoval fosilní paliva částkou v přepočtu 228 dolarů na osobu (údaj za rok 2020). Celkově tyto dotace stály 2,6 procenta hrubého domácího produktu: poměrně hodně na ekonomiku, kde stát vybírá na daních jen asi 17 procent HDP.


A jaký závěr z toho všeho plyne? Občanské svobody nejsou zbytný luxus: svoboda je podmínkou prosperity.


psáno pro Lidové noviny


Poznámka: Nepouštím se do spekulací ohledně původu a organizace nedávných nepokojů, ani nehodnotím, zdali vyhráli ti "hodní" nebo "zlí". Nemám k tomu dostatek informací ani se k něčemu podobnému necítím povolán.


631 views0 comments

Recent Posts

See All