Search
  • Pavel Kohout

Ruce pryč od daní

Kdykoli české veřejné finance začnou zabředávat do hlubšího než obvyklého deficitu, začíná brainstorming na téma „jaké daně lze ještě zvýšit“. Nejinak je tomu i v současnosti. Český národ, počínaje hospodskými štamgasty a konče ministry ve Strakově akademii, je v této disciplíně mimořádně kreativní.


Kde začít dříve? Velmi oblíbenou myšlenkou levé části politického spektra je daň z nemovitostí. Periodicky se objevuje a stejně periodicky bývá zavrhována. Nikoli bezdůvodně: ve volbách roku 2021 jsme mohli pozorovat, jak Piráti již kvůli pouhé diskusi na sociálních sítích na toto téma přišli o značnou část voličů. Celosvětově patří tato daň mezi nejméně oblíbené, a to i v zemích, kde je tradičně vysoká, zejména v USA. Střední Evropa však patří mezi regiony, kde daň z nemovitostí má spíše charakter symbolického poplatku. Měnit tuto staletí zažitou zvyklost se nechce ani Němcům, Rakušanům nebo Maďarům. Žádná rozumná politická síla si nechce sama napsat rozsudek smrti.


Foto Pavel Kohout


Dále jsou zde daně a odvody z příjmu. Zvýšení daňové sazby právnickým osobám by ohrozilo konkurenceschopnost české ekonomiky. Navíc Česko patří mezi světovou špičku v inkasu korporátních daní v přepočtu na HDP. Z evropských zemí jsou před námi jen Lucembursko (daňový ráj), Norsko (plynová velmoc), Belgie a Nizozemsko (rovněž daňový ráj). Za úvahu stojí spíše otázka, co Lucemburčané, Belgičané a Nizozemci dělají lépe než my. (Stručná odpověď: z velké části těží z výjimek, které si vyjednali před vstupem do EU. K další části se dostaneme za chvíli.)


Pak tu máme OSVČ a švarc systém, další evergreen české levice. Srovnat podmínky se zaměstnanci v zájmu spravedlnosti! Kolikrát jsme to již slyšeli. Připusťme, že na tomto argumentu může něco být. Jenomže ve financích platí, že nikoli vše, co je teoreticky spravedlivé, je prakticky správné. Příklad. Když Slovensko zavádělo rovnou daň, v zájmu spravedlnosti vynechalo jakékoli zvýhodnění pro investiční fondy. „Je to podnikání jako každé jiné,“ zněl argument. „Když investujete peníze do fondu, je to stejné, jako kdybyste investovali do pekárny nebo do automobilky. Stejné podmínky všem, to je spravedlnost!“


Jenže fondy nejsou podnikání jako každé jiné. Fondy mají extrémně nízké ziskové marže a jsou vysoce citlivé na náklady, včetně daní. A zde je odpověď, co Lucemburčané, Belgičané a Nizozemci dělají lépe: vytvořili podmínky, aby se jejich země staly základnou pro investiční fondy. Velmi nízká daňová sazba vytvoří velké příjmy, pokud přispěje k posílení daňové základny. To se Lucemburčanům povedlo a Slovákům nikoli. Slovenský fondový sektor je prakticky bezvýznamný.


Tím se dostáváme k otázce zdanění kapitálových výnosů. Proč během 70. let Londýn předstihl New York jako světové centrum kapitálového trhu? Británie byla tehdy v krizi, trpěla vysokou inflací a rozhodně nešlo o hospodářskou velmoc. Důvodem byla skutečnost, že USA výrazně daňově znevýhodnily mezinárodní investory. New York tak zůstal centrem obchodování amerických cenných papírů, avšak mezinárodní finance mají dodnes své centrum v Londýně.


Vraťme se ještě ke švarc systému a daním z příjmů fyzických osob. Teoretičtí ekonomové a odboráři na něm nenechávají nitku suchou, avšak toto uspořádání má svoji logiku. Pracovat „na IČO“ přináší určité výhody, ovšem za cenu rizik. Jde samozřejmě o zdravotní a sociální pojištění. „Ičaři“ musejí počítat s nižší penzí, pochopitelně. Pro někoho, kdo si netvořil finanční rezervy během ekonomicky aktivní části života, to může být docela šok.


Na druhé straně, díky švarc systému máme nízkou nezaměstnanost a poměrně prosperující průmysl a stavebnictví. Měli bychom trvat na důsledném dodržování zákoníku práce a dostat se tak na míru nezaměstnanosti, která je obvyklá v západní Evropě? Míra nezaměstnanosti mladých (15 až 24 let) je v Česku 2,2 procenta. Byli bychom rádi za francouzskou míru nezaměstnanosti této věkové skupiny ve výši 15,9 procenta? Asi nebyli, že ne.


Dalším tématem, které prožívá věčný návrat, je progresivní zdanění. Ať platí bohatí, ti na to přece mají. Ale ne, nemají. Výdaje rostou zároveň s příjmy, jak tvrdil britský historik Cyril Northcote Parkinson již v 50. letech. Zvýšení daní nikdy nezaplatí věčný apetit politiků utrácet. Kdyby vysoké daně dokázaly řešit rozpočtové potíže, země jako Francie, Itálie nebo Británie by již byly dávno bez dluhů.


Český daňový systém má ještě jednu zajímavost: je takřka dokonale proporcionální. Všechny příjmové decily se podílí na daních téměř přesně stejně jako na příjmech ze zaměstnání a živností, uvádí statistika vypočtená modelem IDEA-TaxBEN. Spravedlivější už daňový systém být ani nemůže. Celková daňová kvóta je na průměru OECD: ani příliš mnoho, ani příliš málo.



A co státní rozpočet? Ve Strakově akademii udělají nejlépe, když si připraví dobře ořezané červené tužky. Jinak to totiž nepůjde.


psáno pro Lidové noviny

391 views0 comments

Recent Posts

See All