top of page
Search
Writer's picturePavel Kohout

Trable s tlumočníky

Během dvaceti let od 11. září jsme byli svědky, jak americká armáda bleskově a s minimálními ztrátami dobyla Irák a Afghánistán. Na území prvního z obou států nechala (nechtěně, ale přece) vzniknout teroristický Islámský stát. S velkými obtížemi a ztrátami byl pak tento útvar potlačován. Neslavný ústup, či spíše útěk z Afghánistánu máme ještě v živé paměti.


Amerika, respektive Západ, disponuje bezkonkurenční palebnou silou, logistickým zabezpečením a informační technikou. Taktická převaha Západu je nezpochybnitelná. Po stránce strategie se ovšem nedaří. Americké (respektive spojenecké) jednotky selhávají v úsilí získat na svoji stranu domácí obyvatelstvo. Proč? Co se pokazilo?


Srovnáme-li Afghánistán a zhruba padesát let starou historii vietnamské války, zjistíme, že problém je chronický. I ve Vietnamu šlo o neúspěch snahy získat si srdce a myšlení domácí populace. Válka o „hearts and minds“ byla prohraná dávno před pořízením slavné fotografie vrtulníku na střeše ambasády v Saigonu, eventuálně před tragickými událostmi na letišti Hamída Karzaího v Kábulu.


Nedávno vyšla kniha americké historičky Jill Lepore s pozoruhodným tématem. Kniha zvaná „IF/THEN“ (Jestliže/pak) je věnována příběhu společnosti Simulmatics. Pravděpodobně jste o ní nikdy neslyšeli. Firma založená začátkem 60. let zpočátku radila prezidentskému kandidátovi J.F. Kennedymu. Na základě matematicko-statistické analýzy údajů z výzkumu veřejného mínění doporučila Kennedymu, aby se hlasitě zastal občanských práv černé populace a aby otevřeně hovořil o své příslušnosti k římskokatolické církvi.


Šlo o správnou taktiku, která Kennedymu vyhrála volby. Lepore podotýká, že není dokázáno, že Kennedy byl skutečně zásadně ovlivněn počítačovou analýzou dat, ale tak či onak, Simulmatics vstoupila do velkého světa a začala se ucházet o významné vládní zakázky.


V polovině 60. let bylo zřejmé, že válka ve Vietnamu se nevyvíjí dobře. Simulmatics dostala zakázku na výzkum a analýzu mínění vietnamské veřejnosti. Včetně návrhů, jak toto mínění ovlivnit. Vznikla pobočka v Saigonu, která měla v době své největší slávy až desítky zaměstnanců. Výzkumy veřejného mínění ve válčícím Vietnamu si společnost musela samozřejmě provést sama. Šla na věc v zásadě stejně jako v domácím prostředí: vytipovala si společenské skupiny a podskupiny (v USA jich bylo celkem 480) a poslala své lidi s dotazníky do terénu.


Tým výzkumníků (Američanů i místních tlumočníků) vyrazil do práce vojenským vrtulníkem nebo automobilem. Jeho členové obvykle nocovali v amerických vojenských táborech. Dokonce nosili uniformy, které byly sice odlišné od výstroje US Army, ale vypadaly očividně vojensky. Pak šli mezi lid a kladli otázky, které by doma v Americe zněly rozumně, avšak za daných okolností byly nevhodné, až absurdní. Kupříkladu: „Když uvažujete, co je ve vašem životě důležité, jaké jsou vaše touhy a naděje do budoucna?“


Většina lidí odpověděla: „Přeji si mír.“


Na doplňující otázku, jak by mír měl vypadat – zdali mír pod Američany nebo pod komunisty – se lidé zdráhali odpovědět. Obecně respondenti odpovídali tak, jak si mysleli, že výzkumníci budou chtít, aby odpověděli.


Některým vietnamským zaměstnancům společnosti Simulmatics bylo jasné, že takovýto výzkum nemá hodnotu. Kdo by zcela upřímně odpovídal na choulostivé otázky někomu, kdo právě vystoupil z vojenské helikoptéry? „Jisté standardní americké postupy při výzkumu veřejného mínění vytvářejí ve vietnamských rolnících představu, že jde o policejní vyšetřování,“ namítal jeden z místních zaměstnanců Simulmatics.


Výzkum ostatně trpěl i dalšími metodickými nedostatky. Zejména v dalších fázích práce, kdy byli najímáni tlumočníci s chabou znalostí angličtiny, kteří navíc otázky všelijak zkracovali či zkreslovali. „Otázky v dotaznících lze jen obtížně přeložit do obecné vietnamštiny,“ zněla další námitka. Jejím autorem byl Joseph Hoc, vietnamský katolík a oddaný spojenec Američanů.


Hoc dokázal proniknout do sociálních sítí několika vesnic, včetně několika pod kontrolou komunistů. Přišel s návrhem ovlivňovat místní šamany, svaté muže, kteří na venkově měli značný vliv. (Návrh nebyl úspěšný.) Ale ani on nebyl zcela věrohodným zdrojem informací – právě proto, že si tuze přál, aby Američané zvítězili. Obecně se ukázalo, že tlumočníci byli, celkem logicky, na straně Američanů a proto lakovali skutečnost narůžovo.


Simulmatics proto dále posílala do Washingtonu optimistické zprávy a ministerstvo obrany bylo spokojeno. Nicméně ve skutečnosti, na bojišti, se dařilo stále méně a méně. Simulmatics nakonec v roce 1970 zkrachovala.


Statistické metody, které Simulmatics vyvinula, žijí dál v algoritmech, které používá Facebook, Google, Amazon a mnozí další. Nicméně pokud jde o Afghánistán, je jasné, že Washington má ve výzkumu mínění národů v konfliktních oblastech hodně co dohánět.



Pavel Kohout





74 views0 comments

Recent Posts

See All

Commentaires


bottom of page