Ředitel Gazpromu Alexej Miller prohlásil, že Rusko převezme „kontrolu nad globálním ekonomickým řádem“. Nástroj k tomu poskytnou vysoké ceny komodit. Komoditní trh nabyl podle jeho názoru většího významu než centrální banky a finanční trhy. „Poptávka po komoditách nyní vytlačuje poptávku po devizových rezervách,“ tvrdí Miller. „Rusko je dodavatelem energetické stability pro své přátele.“
Tento názor stojí za pozornost. Miller není obyčejný manažer a Gazprom není obyčejný podnik. Miller je prodlouženou rukou ruského prezidenta a společnost jím řízená je stát ve státě, hlavní zdroj obrovského bohatství Putina a jeho blízkých. Co Miller řekne, má hodnotu oficiálního prohlášení.
Nejprve je třeba uvést, že Putinova moc je odvozena především od cen komodit. Cena barelu ropy typu Brent v roce 1998 dosahovala průměrně 12,8 dolaru za barel; v tomto roce došlo k platební neschopnosti Ruské federace. Během prvního roku Putinovy vlády (2000) cena vzrostla na 28,4 dolaru za barel. V roce 2014 barel ropy stál téměř 99 dolarů. Covidový rok 2020 přinesl pád na 42 dolarů, zato během prvního pololetí 2022 se průměrná cena přehoupla přes hranici 100 dolarů.
Růst cen ropy a dalších komodit se příznivě projevil na životní úrovni. Průměrný příjem ruské domácnosti vzrostl z přibližně 1000 dolarů na osobu v roce 2000 na téměř 6500 dolarů v roce 2021. To vypadá jako velký úspěch, že? Nicméně v roce 2013 se tato hodnota blížila deseti tisícům dolarů a kdyby nebylo sankcí po anexi Krymu, nepochybně by dnes byla o mnoho vyšší. (Tolik k tvrzením, že sankce nefungují.) Nicméně mnoho Rusů stále poměřuje svoji životní úroveň s hubenými 90. lety. Nynější stav pokládají za velký úspěch a Putinovu zásluhu.
Hlavní Putinovou zásluhou je ovšem pohádkové zbohatnutí jeho samotného a blízkého okruhu jeho oligarchických přátel, včetně Alexeje Millera. Zatímco běžný Rus si příjmově polepšil v řádu násobků, Putinův kroužek zbohatl o mnoho desítkových řádů.
Ekonomická historie učí, že země bohatá na suroviny má malou motivaci rozvíjet vyspělý průmysl a služby. To je i případ Ruska. Jeho ekonomika je závislá na dovozu technologií: bez Západu je Rusko schopno vyrobit nanejvýše automobil technické úrovně odpovídající počátku 80. let. Jak ukázala invaze na Ukrajinu, ani ruská armáda není technicky na výši doby. Jedinou konkurenceschopnou složkou se ukázalo být dělostřelectvo s masivní zásobou střeliva. To ale není armáda, která by mohla stačit zemi aspirující na status supervelmoci.
Moskva se proto rozhodla použít export komodit jako ekonomickou zbraň. Vznešeně řečeno, hodlá postupovat podle zásady „divide et impera“. Méně vznešeně řečeno: „tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic“. Země označované jako přátelské dostanou dobré podmínky, méně přátelské horší ceny a nižší příděly, nepřátelé zůstanou na suchu.
Vysoké ceny komodit posilují účinek této zbraně. Tím spíše, že německá politika zavírání atomových elektráren (z důvodů čistě ideologických) hraje moskevským stratégům do karet. V této souvislosti je třeba Millerovi dát za pravdu v jedné věci: obnovitelné zdroje energie skutečně evropskou energetiku nespasí. Rozhodně ne v horizontu nejbližších několika let. Závislost na fosilních zdrojích bude trvat ještě hodně dlouho a politické proklamace na tom nic nezmění.
„Pokud jde o ekologii obnovitelných zdrojů energie, uhlíková stopa je tam ještě větší,“ tvrdí dále Miller. Ani toto tvrzení nelze úplně popřít, neboť kalkulace uhlíkové stopy mají daleko k exaktní vědě. Podle některých výpočtů (zejména jde o švédskou organizaci IVL Svenska Miljöinstitutet) nejsou elektromobily z hlediska emisí oxidu uhličitého lepší než klasická auta. Samozřejmě, zmíněná studie byla napadána z hlediska metodiky, nicméně z podobného úhlu pohledu mohou být zpochybňovány i studie propagující elektromobilitu. Vše záleží na předpokladech. Kromě toho ani role lidstvem produkovaného oxidu uhličitého v globálním oteplování není vědecky uzavřený fakt: chybí například vysvětlení, proč se klima začalo oteplovat dávno před vynálezem spalovacího motoru a dokonce ještě před začátkem průmyslové revoluce.
Největší šance pro Západ spočívá tam, kde je tradičně nejsilnější: věda, výzkum, vývoj. Věda by ovšem neměla být ideologizovaná, výsledky výzkumu a vývoje by neměly být dotované: neboť dalším poznatkem ekonomické historie je fakt, že žádná skutečně úspěšná technologie nezvítězila díky zákazům, příkazům a dotacím. A kromě toho, Západ se bez ruských zdrojů obejde velmi obtížně, ale Rusko se bez západních technologií neobejde vůbec. Západ může způsobit Rusku větší škody než naopak.
Ale je konflikt civilizací skutečně nutný a nevyhnutelný? To je námět k přemýšlení pro Putinovy nejbližší spolupracovníky. Pánové, bez teritoriálních ambicí svého šéfa byste byli mnohem bohatší a navíc byste neměli problémy s cestováním na Západ. Chápete?
Comentarios