V souvislosti s vysokými cenami pohonných hmot a energií se hovoří o jednorázové dani z výnosů energetických a ropných firem. Úmysl zavést tento typ daně oznámilo Maďarsko a Velká Británie.
V Británii již toto opatření má jistou tradici. Anglický termín „windfall tax“ lze volně přeložit jako „daň z něčeho, co vám spadlo do klína“. („Windfall“ původně doslova znamená „ovoce, které ze stromu shodil vítr“.) S podobným opatřením přišla v roce 1981 konzervativní vláda Margaret Thatcherové. Šlo o mimořádnou daň ze zisků bank, které profitovaly z tehdy velmi vysokých úrokových sazeb. V témže roce navíc byla vypsána jednorázová daň ze zisků společností těžících ropu v Severním moři – opět v důsledku vysokých cen této komodity.
V roce 1997 vláda Labour Party jednorázově zdanila výnosy z dříve privatizovaných státních podniků za účelem politiky podpory zaměstnanosti. A ve Spojených státech se uplatňovala mimořádná daň na ropné společnosti během 80. let. Je tedy patrné, že nejde o nějakou „levicovou“ specialitu: leckterá vláda, bez ohledu na ideologii, cítí nutkání zdanit to, co jen zdanit lze.
V prvním čtvrtletí 2022 vykázala britská společnost BP růst zisku na 32 dolarů na akcii, což je téměř 2,5 násobek ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. Společnost Shell zvýšila výplatu dividend za první čtvrtletí čtyřnásobně ve srovnání s prvním čtvrtletím 2021. Tato čísla samozřejmě lákají politiky věčně hospodařící s rozpočtovými schodky.
Večerní Budapešť. Ilustrační foto Pavel Kohout
Maďarská vláda plánuje mimořádně zdanit banky, energetické společnosti, pojišťovny a aerolinie. Hodlá tak navýšit příjmy o 800 miliard forintů (50 miliard Kč). Nejvíce mají zaplatit MOL a OTP Bank. Pokud jde o banky, není to poprvé, kdy maďarská vláda sahá k nestandardním opatřením. Po Velké finanční krizi v roce 2008 došlo k oslabení forintu. Znamenalo to, že velká část maďarských klientů, kteří měli hypotéky v euru nebo ve švýcarském franku (kvůli nízkým úrokovým sazbám) se octne ve značných nesnázích se splácením.
Viktor Orbán tehdy donutil banky, aby vzaly měnové riziko na sebe. Představitel jedné rakouské banky si stěžoval, že toto opatření může vést až k bankrotu. Orbán údajně odpověděl: „Způsobit bankrot rakouské banky je přece odvěkým snem každého Maďara!“ (Tento příběh sice není stoprocentně doložen, nicméně vzhledem k chování maďarské vlády v jiných případech – zejména zestátnění penzijních fondů – jej lze považovat za pravděpodobný.)
Většině ekonomů se jednorázové daně z nečekaných výnosů příliš nezamlouvají. Jejich aplikace vytváří nejistotu v podnikatelském prostředí. Ta představuje negativní pobídku pro další rozvoj. Pokud jde konkrétně o ropný a energetický průmysl, politici očekávají mnohamiliardové investice do nových technologií šetrných k životnímu prostředí. Budou mít firmy motivaci investovat, když kdykoli v budoucnu mohou být jejich zisky mimořádně zdaněny – třeba proto, že hodně foukal vítr anebo hodně svítilo slunce?
Příklad z jiného odvětví a jiné doby. Za socialismu byly daně neuvěřitelně složité: příjmy byly daněny podle odvětví, daň z obratu (předchůdkyně DPH) měla obrovské množství sazeb podle typu zboží. Výnosy z pojišťovnictví byly daněny sazbou 90 procent. Česká státní pojišťovna, tehdejší monopol, si tuto sazbu mohla dovolit, ale v tržním hospodářství by v konkurenci méně zdaněných zahraničních pojišťoven neobstála. Kromě toho platí, že vysoce ziskové podniky bývají zároveň vysoce efektivní a je tudíž vhodné neházet jejich rozvoji klacky pod nohy. Bizarní systém sektorových daní byl jedním z důvodů, proč socialismus nakonec zkrachoval. Přerozdělování od schopných směrem k méně schopným snižuje růstový potenciál celé ekonomiky.
A ještě jeden argument: kdo nakonec mimořádnou či sektorovou daň zaplatí? Buď akcionáři nebo zákazníci. Velké společnosti nebývají vlastněny hrstkou oligarchů sedících na pytlích s penězi, ale penzijními a podílovými fondy. Výnosy z daní tedy zaplatí penzisté či příslušníci středních vrstev, typičtí klienti podílových fondů.
Dávala by podobná daň smysl v českém prostředí? Zde je řeč o energetickém gigantu ČEZ. Jeho postavení je odlišné od britských ropných firem, neboť je stále ze 70 procent vlastněný vládou. Vláda nemusí nic mimořádně danit: může si sáhnout na peníze z ČEZ formou mimořádné dividendy. Na příští valné hromadě (28. června) má být navržena dividenda ve výši 44 Kč na akcii. Znalec energetiky Michal Šnobr nicméně uvádí, že firma je schopna vyplatit 56 až 62 korun na akcii, aniž by to bylo na úkor jejího budoucího rozvoje.
„Vzít si vyšší dividendu z ČEZ nic nestojí (...) Jde o peníze, které se v ČEZ budou válet na účtech a paradoxně zhoršovat rentabilitu vlastního kapitálu akcionářů. Výplata je v zájmu akcionářů a dokonce státu a vlády,“ uvedl dále Šnobr na svém twitterovém účtu.
Vyšší výplata by patrně byla racionálním krokem, ale racionalita nehraje vždy v politice první housle.
psáno pro Lidové noviny