Vyrůstal jsem v ponížené a okupované zemi. Tato země byla v rukou moskevské koloniální říše a jejích kolaborantů. Říše nám vnutila ekonomický systém, který byl v rozporu se všemi zkušenostmi i se zdravým rozumem. Říše naštěstí dávno padla, ale kupodivu stále má své stoupence.
Ilustrační foto: Pavel Kohout
S prodlužující se dobou od pádu socialismu a Sovětského svazu mě nepřestává udivovat, jak roste počet lidí, kteří na tu mizernou dobu vzpomínají s nostalgií. Možná bych se neměl divit: je vlastností lidského mozku, že snáze zapomíná na zlé a ošklivé a pamatuje si především to hezké. Člověk přirozeně rád vzpomíná na dobu, kdy byl mladý, štíhlý a hlavně zdravý; kdy měl před sebou budoucnost; kdy ještě měl funkční všechny orgány a mohl jíst a pít bez omezení.
Pak tu jsou mladí idealisté, kteří socialismus nezažili, ale cítí nostalgii po něčem, co nikdy nebylo: po sociálně spravedlivém systému, kde vám stát zaručil vzdělání a zdravotní péči zdarma, kde neexistovala nezaměstnanost a kde jste dostali byt, když jste jej potřebovali — bez tíživých hypotečních splátek, jen tak.
Takový socialismus ovšem nikdy neexistoval.
Reálný socialismus se vyznačoval tím, že téměř vše bylo falešné. Neskutečné. Padělané. Neautentické.
Konkrétně. Žili jsme v zemi, která byla formálně svobodná a suverénní, ale o všem podstatném rozhodovalo Brežněvovo moskevské samoděržaví. Počínaje zahraniční a obrannou politikou a konče nevím už čím. Československá socialistická republika byla fikce. Ve skutečnosti jsme byli pouhou gubernií.
A tak to bylo se vším. Měli jsme peníze, které nebyly směnitelné za skutečnou, mezinárodně uznávanou měnu. Fungovaly pouze jako poukázky na podřadné zboží dostupné v podřadných socialistických obchodech. Měli jsme podniky, které nepodnikaly, pouze setrvačně udržovaly výrobu pod vedením komunistických byrokratů. Fungovaly podle marxisticko-leninské ekonomické teorie jako neziskovky, jejichž cílem není maximalizovat zisk, ale maximalizovat objem výroby a zároveň fungovat jako zaopatřovací ústavy pro těžko zaměstnatelné. Přesně jak předpovídal Lenin ve svém spisu Stát a revoluce, typický socialistický podnik byl řízen podobně jako pošta. Jenomže Lenina tehdy nenapadlo, že byrokratická instituce typu pošty nebude vynikat v disciplíně, která je pro ekonomiku klíčová: inovace.
Co dále? Nostalgie po socialistickém zdravotnictví není namístě. Fungoval zde přídělový systém, který se řídil dvěma klíči. Za prvé, postavení v komunistické hierarchii. Papaláši dostávali samozřejmě nejlepší dostupnou péči. Za druhé, obálková metoda. Pan primář dostal honorář, pan primář rozhodl o lepší péči.
Socialistické školství na tom bylo ještě hůře. Pohádky o světové úrovni našich vědců a inženýrů jsou konfrontovány s nemilosrdnou skutečností, jak málo z nich dokázalo úspěšně prorazit na světové úrovni. Zejména absolventi onoho údajně skvělého technického školství se během doby, která uplynula od roku 1989, nijak výrazně nepředvedli. (Ano, znám několik českých inženýrů velmi úspěšných na světové úrovni. Asi pět nebo šest. Ale není to málo?)
Pokračujme dál. Za socialismu jsme měli média (tehdy se říkalo „sdělovací prostředky“), která neinformovala, ale lhala a manipulovala. Už jako dítě v první třídě jsem znal přísloví „sebechvála smrdí“ a vždy mi vyvstalo na mysli, když jsem v rádiu nebo v televizi slýchal, jak socialistický průmysl úspěšně plní a překonává úkoly čtvrté, páté nebo šesté pětiletky.
V roce 1989 jsem si myslel, že snad nikdo kromě skalních věřících komunistů nemůže brát vážně socialistickou propagandu a povinnou lásku k Sovětskému svazu a zejména k Rusku. Vždyť Rusové nás v roce 1968 ponížili tím nejhorším myslitelným způsobem. Přepadli nás jako neposlušnou kolonii a naše nejhorší zrádce povýšili do pozic místodržících. Rok 1968 nám zlomil páteř hůře než léta 1938 a 1939, neboť Němci alespoň nepředstírali, že jde o „bratrskou pomoc“.
S odstupem času s údivem a odporem shledávám, že ruská propaganda zanechala své zhoubné dílo v mnoha mozcích, které jí byly vystaveny. Snad je to tím, že někteří věrní sluhové režimu byli za socialismu odměňováni na rozdíl od normálních lidí. Snad je to tím, že mnozí zkrátka nostalgicky vzpomínají na mládí a v této perspektivě jim vše přijde skvělé nebo alespoň normální. Třeba i lži Rudého práva, rozhlasové stanice Hvězda a Československé televize. Lži o tom, že Rusové jsou naši přátelé, kteří nás osvobodili a kterým vděčíme za vše dobré.
Na základní škole v 70. letech jsem si společně s většinou spolužáků myslel, že Rusové jsou hloupí. Chytrý národ by přece sám sobě nepřivodil takové neštěstí, jakým byl bolševismus, a dokázal by vyrábět lepší auta než moskviče nebo žigulíky (a i na ty žigulíky dokonce Rusové koupit licenci od Italů!)
Tuto školáckou logiku jsem nakonec opustil, neboť výsledky ruské vědy a kultury přece jen nesvědčí, že by šlo o hloupý národ. Kdyby Rusové byli jednoduše hloupí, byli by snadným soupeřem, asi jako Islámský stát. Ruský národní problém je ale jinde než v nedostatku IQ. Rusové trpí komplexem méněcennosti a současně komplexem nedoceněnosti. Proč? Podívejme na ruskou historii.
Jedna věc je, že Rusko je ještě mladý, historicky nedospělý stát. Rusko vzniklo v roce 1547, kdy se dosavadní moskevský velkokníže Ivan Hrozný prohlásil carem veškeré Rusi. (Do té doby slovo „Rusko“ neboli „Rossia“ ještě neexistovalo.) Samotné moskevské velkoknížectví bylo do té doby vazalským státem tatarsko-mongolského útvaru zvaného Zlatá horda. Ještě předtím vzniklo město Moskva jako kolonie Kyjevské Rusi.
Rusko je tedy velmi nevyzrálým státem. V době jeho vzniku bylo například České království etablovaným státním útvarem, o Anglii nebo Francii ani nemluvě. O historické mládí však ani tolik nejde. Podstatné je, jakým způsobem Ivan Hrozný navázal na Zlatou hordu. Zdánlivě své knížectví osvobodil od cizího útlaku; ve skutečnosti ovšem nastolil ještě horší tyranii. Ivan Hrozný převzal od Mongolů ideu centrální vlády, absolutní vlády a kompletního vlastnictví celé země osobou panovníka. Tyto myšlenky ovšem dovedl k dokonalosti.
Centralismus Ivana Hrozného byl tvrdší než vláda mongolských chánů, která přece jen dopřávala vazalským států značné svobody (zejména v náboženské oblasti). Car se stal jediným vlastníkem celé země, šlechta měla své državy od cara pouze propůjčeny. To bylo v příkrém kontrastu k evropskému vývoji, který směřoval k omezení panovnické moci a k oddělení státního vlastnictví, osobního vlastnictví šlechty a osobního vlastnictví panovníka. Rovněž princip dělby moci, ke kterému Západ zvolna směřoval, se v Rusku nikdy neujal. Teprve na samém sklonku carství vznikly snahy oddělit moc výkonnou, zákonodárnou a soudní.
Tyto snahy však vzaly za své s bolševickou revolucí. Ta obnovila despocii v ještě důslednější podobě, než v jaké ji zavedl Ivan Hrozný. Komunistické vedení se stalo jediným vlastníkem celé země, jiná náboženství než marxismus-leninismus byla potlačována, novodobá šlechta (hrstka prominentů) měla své majetky pouze propůjčené a kdykoli mohla upadnout v nemilost. O nějaké dělbě moci nemohla být samozřejmě ani zmínka.
Přišel rok 1991 a zdálo se, že Rusko má konečně naději na svobodu. Ale od roku 2000 vidíme návrat k despocii asijského typu. Ruský experiment se svobodou se nezdařil: demokracii má většina Rusů spojenou s hospodářskou krizí, která následovala po pádu socialismu. (Viníků této krize je více: především tradičně monumentální ruská korupce spojená s divokou privatizací přírodních zdrojů a průmyslu. Vznik organizovaného zločinu a jeho ovládnutí vládních struktur. A také nepříliš schopní reformátoři v čele s neslavně proslulým Jeffrey Sachsem.)
Jinými slovy, v ruských dějinách se od roku 1547 nestalo nic významného. Nebylo dosaženo žádného dějinného pokroku. Tehdy byla despocie, nyní je despocie. Změnily se pouze dobové kulisy, avšak z pohledu historického vývoje nenastala žádná změna. Tehdy vládl Rusku vrah chorobně posedlý mocí a majetkem, dnes rovněž vládne Rusku vrah chorobně posedlý mocí a majetkem. Absolutismus zůstal zachován.
To je ten hlavní důvod, proč Rusko zůstává nezralým, nedospělým státem. A také samozřejmě zdrojem ruských mindráků. Rusové si samozřejmě uvědomují, že s jejich státem je něco v nepořádku. Vědí, že jinde se žije lépe. Ti, kteří mohou, také žijí jinde než v Rusku. Ale stěží si dokážou připustit, že si za vše mohou sami. Staletí trpí pod útlakem tyranů jako poslušné ovce. A když už shodou historických okolností tyran padne, začnou sloužit dalšímu, ještě horšímu.
Snad v jedné věci se Rusové během staletí zdokonalili: v propagandě. Dokázali přesvědčit nezanedbatelnou část zahraniční veřejnosti, včetně části amerických Republikánů, že oni jsou ta správná konzervativní země, kde „svět je ještě v pořádku“.
Až na to, že není. Pravdu měl Ronald Reagan. Rusko je říše zla. Bylo tomu tak za socialismu a je tomu tak i nyní.
Pavel Kohout