Search
  • Pavel Kohout

Eurem proti inflaci

S růstem inflace přibývá úvah, zdali by nebylo konečně lepší přijmout euro. Úvahy nabyly na intenzitě s nedávným jmenováním Aleše Michla do funkce guvernéra České národní banky. Aleši Michlovi bývá vyčítáno kdeco, kromě politických kontaktů především jeho odmítavý postoj ke zvyšování úrokových sazeb. Ale nechme nyní guvernéra guvernérem. Soustřeďme se na otázku, zdali by nám euro skutečně pomohlo v boji proti inflaci.


Nejčastějším argumentem je fakt, že průměrná inflace v zemích eurozóny (7,4 procenta) je znatelně nižší než česká inflace (11,9 procenta). Eventuálně „podívejte se na Německo (7,6), podívejte se na Rakousko (6,7), podívejte se na Slovensko (9,6).“ (Uvádíme březnové údaje, neboť dubnové ještě Eurostat oficiálně nezveřejnil.)


Zde je třeba upozornit na fakt nikoli všeobecně známý, že inflace reportovaná Českým statistickým úřadem vychází z metodiky CPI (Consumer Price Index), zatímco eurozóna používá metodiku HICP (Harmonised Index of Consumer Prices). Rozdíl není pouze formální: CPI vychází konzistentně o něco vyšší než HICP. Nicméně tento rozdíl nehraje v posledních měsících zásadní roli. Česká inflace vykazovaná pomocí HICP stále patří mezi nejvyšší v Evropě. Proč je tomu tak? Pomohlo by euro?


Nejprve se podívejme na skupinu pěti západoevropských a středoevropských zemí s nejvyšší inflací. Když ponecháme stranou Turecko jako ne zcela evropskou zemi (inflace 61 procent!), v čele žebříčku stojí Litva, Estonsko, Česko, Nizozemsko a Lotyšsko. Čtyři z těchto pěti zemí jsou již členy eurozóny. Z opačné strany je na prvním místě Švýcarsko (inflace pouze 2,2 procenta), dále Malta, Norsko, Island a Francie. Tři z těchto pěti zemí mají vlastní měnu a nezávislou měnovou politiku.


Euro samotné je jen měna. Inflace je ovšem vlastností ekonomického systému dané ekonomiky, kde měna je pouze jednou z vícero složek. Abychom přišli na kloub důvodu, proč různé evropské státy mají tak odlišné míry inflace, musíme hledat dále.


V nízkoinflační i vysokoinflační skupině najdeme malé otevřené ekonomiky. Zde tedy hlavní rozdíl nebude. Vodítkem může být geografie: mezi další země s dvojcifernou inflací patří Bulharsko a Polsko. Rumunsko a Slovensko jsou těsně pod deseti procenty. Mezi zeměmi s nízkou inflací (pokud šest procent lze považovat za nízkou inflaci) je to pouze Slovinsko, které patří k bývalému východnímu bloku, ovšem geograficky je rovněž spíše na Západě.


Společným jmenovatelem inflace – až už je řeč o Česku nebo dejme tomu o Francii – je růst cen energií, dopravy, restaurací a hotelů a také potravin. Francouzský statistický úřad INSEE uvádí růst cen energií o 25 procent během minulých 12 měsíců. Ceny potravin rostly o 6 procent, zatímco průmyslové zboží a služby pouze o 3 procenta.


Příčiny růstu cen jsou tedy shodné na Západě i na Východě. Na tomto místě by bylo zapotřebí provést rozsáhlou statistickou analýzu, která by vzala v úvahu různá složení cenových indexů v různých ekonomikách – východoevropské země mají například větší váhu potravin. Dále bychom museli analyzovat vývoj jednotlivých složek; zde bychom zjistili zajímavý fakt, že ceny energií od počátku éry covidu rostly ve Francii a v Česku prakticky stejným tempem (30,5 respektive 29,3 procenta od února 2020). Ještě zajímavější fakt, že ceny energií v Německu během stejného období vzrostly dokonce o 40,6 procenta. Energiewende – odklon od uhlí a jádra – má své náklady.


A ještě něco k cenám energií: proč právě Nizozemsko je členem klubu zemí s dvojcifernou inflací, ve kterém je jinak samá východní Evropa? Protože nizozemské ceny energie vzrostly od února 2020 o neuvěřitelných 101,9 procenta. Prakticky veškerý tento růst se odehrál během posledních dvanácti měsíců. Nizozemsko produkuje téměř tři čtvrtiny elektrické energie spalováním plynu a ropy.


Index cen energie pro Česko, Německo, Nizozemsko a Francii


Pro kompletní analýzu vývoje inflace v desítkách evropských zemí zde bohužel není ani čas ani prostor. Pokud bychom ji provedli, velmi pravděpodobně bychom zjistili, že během posledního roku nebo dvou příliš nezáleželo na členství v eurozóně, neboť inflace v Evropě byla určena především vývojem světových cen surovin.


To však ještě není konec příběhu.


Za normálních okolností platí, že nízké úrokové sazby podporují tvorbu úvěrů, což má proinflační důsledky. Zvýšení sazeb má naopak za následek ochabnutí tvorby úvěrů: viděli jsme velmi názorně, jak objem nově poskytovaných hypoték v Česku propadl v dubnu meziročně o 60 procent kvůli vyšší úrokovým sazbám. Kdybychom měli euro, co by se dělo?


Hypoteční boom by nejspíše pokračoval, neboť ČNB by již nemohla zvýšit sazby a ECB by to neudělala. A inflace? Ta by byla zcela jednoznačně vyšší. Euroskeptici by se předháněli v lamentování na téma „měli jsme si nechat korunu, nebyla by taková drahota“.


Ano, pro euro existují některé rozumné důvody. Naděje na nižší inflaci mezi ně ovšem nepatří.


psáno pro Lidové noviny



389 views0 comments

Recent Posts

See All