Představte si svět, kde průměrná teplota v bytě během zimy dosahuje 13,7 stupně Celsia. Lidé doma chodí běžně v teplém oblečení. Topí se částečně uhlím: tisíce lokálních zdrojů znečištění tvoří dusivý smog, který za nepříznivého počasí může mít fatální následky. Dále se topí svítiplynem vyráběným z uhlí. Ten se ovšem takřka kompletně skládá z oxidu uhelnatého, který je smrtelně nebezpečný.
Dystopie? Nikoli. Střízlivý popis běžné zimy v Londýně během 50. nebo 60. let. Chybí líčení, jak mrazivé květy pokrývají vnitřní strany okenních tabulek, neboť viktoriánští stavitelé věřili, že vzduch v nočních bytech je škodlivý a do domů instalovali zásadně okna s jednou vrstvou skla a s dostatečnými škvírami v rámu pro „samočinné“ větrání. Dodejme, že Londýn měl dvě velké uhelné elektrárny přímo ve městě: ekologická noční můra.
Uhelné bagry v bývalé elektrárně Battersea. Foto Pavel Kohout
V moderní době průměrná zimní teplota britských domovů vzrostla na 23 stupňů. Třetina domácností vytápí na 25, každá dvacátá dokonce na 30 stupňů. Svítiplyn byl v Británii kompletně nahrazen zemním plynem v roce 1978, v Československu asi o tři roky později. Podobně na tom jsou i ostatní evropské země. Tepelný komfort šel prudce nahoru.
Evropa nyní čelí nárůstu cen plynu a elektřiny. Máme se vrátit do dob svítiplynu, sklepů plných uhlí a tlustých svetrů? Z různých důvodů je to prakticky nemožné. Co ale můžeme dělat? Nehleďme na politickou průchodnost – řešíme optimalizační úlohu.
V první řadě nevypínat jaderné elektrárny. Německá fóbie z atomu je iracionální a je třeba ji překonat. Věnovat pozornost údržbě: částečný výpadek francouzských atomových elektráren během léta 2022 jde právě na vrub zanedbané údržby. Je třeba stavět další, moderní jaderné elektrárny a z odvětví odsouzeného pseudoekologickými aktivisty k zániku učinit průmysl prvořadého významu.
Dále, po nějakou dobu zcela opustit cíle omezování produkce oxidu uhličitého. Zrušit emisní povolenky – jaký je vůbec jejich význam při současných cenách? – a ukončit program útlumu tepelných elektráren. Měli bychom si uvědomit, že těch několik málo procent (či desetin procenta) omezení produkce skleníkových plynů za nás hravě dožene Čína, Indie a další asijské země. Tím spíše, pokud zrušíme velkou část evropského průmyslu v důsledku prohibitivně drahých energií. Jinými slovy: Evropa si může způsobit rozsáhlou újmu trvalého rázu, aniž by tím čehokoli dosáhla.
Představa, že Evropa přesune energeticky nákladná odvětví do Asie a sama si ponechá vybraná ekologicky čistá odvětví průmyslu a služeb je naivní a nic neřeší. Emise budou produkovány na jiných místech zeměkoule, přičemž kontrola environmentálních standardů tam nebude lepší než na našem kontinentě. Index průmyslové výroby v Německu je nyní na úrovni roku 2006. Francie je na úrovni roku 1997, Itálie dokonce na úrovni roku 1988. Česká průmyslová výroba je těsně pod svým historickým maximem z roku 2019 a přibližně na dvojnásobku roku 1991. Co je zajímavé: podobný index pro USA je na svém historickém maximu právě v současnosti.
Celkový index průmyslové výroby: USA, Německo, Francie, Itálie (leden 1960 = 100)
Již před energetickou krizí byla Evropa na cestě stát se skanzenem pro bohaté americké, čínské a v poslední době i indické turisty. Krize (a neochota ji řešit) tento vývoj podstatně urychluje.
Evropským zvykem je hledat kompromisní řešení. Jenže za daných okolností je každé podobné řešení špatné. Kompromis s Putinem by znamenal prodloužení konfliktu na dobu neurčitou. Jak napsal portugalský politolog Bruno Maçães: „Strategická volba pro EU – chcete deset obtížných zim, anebo zajistíte, aby Ukrajina zvítězila v roce 2023 a nový pořádek podle EU se rozšířil na východ Evropy?“
Jsou zajisté mnozí, kteří by rádi dosáhli smíření s Moskvou. Vždyť Ukrajina je vzdálená země, o které mnoho nevíme, takže proč bychom kvůli ní měli v zimě nosit svetr navíc, že? Ovšem, jak dosvědčují historické zkušenosti, požadavky autoritativních vládců mají tendenci se stupňovat s každým ústupkem protistrany. Moskva vždy, za každého režimu, brala velkorysost ze strany protivníka za jeho slabost. Putin se rozhodl jít do střetu civilizací, v čemž má úmysl pokračovat až do vítězného konce. Západ má ale stále ještě možnost dosáhnout vítězství pro sebe. Má všechny prostředky, snad s výjimkou vůle.
Další částečná řešení zahrnují budování nových plynovodů odjinud než z Ruska – a to je téměř všechno. Zázrak v podobě nových čistých zdrojů energie nečekejme v jakékoli dohledné době.
Pokud jde o vysoké ceny na lipské energetické burze: ty jsou důsledkem krize, nikoli její příčinou. Slýcháme volání po energetické autarkii, ovšem zapomínáme, že během socialismu byly výpadky elektřiny naprosto běžné. Trvaly i několik hodin, i když formálně jsme byli „soběstační“. Ani regulace a cenové stropy nepomáhají. Mnoho let chybné energetické politiky EU nelze odmávnout kouzelným proutkem.
psáno pro Lidové noviny
Dodatek – Co jsou a co nejsou pragmatická řešení
Strategie usmiřování byla v historii již dříve zkoušena a dopadla špatně, jak velmi dobře víme. Pragmatické řešení není lavírovat a vyjednávat, jak se o to (beztak marně) snaží Německo a Francie. Pragmatické je věnovat dostatečné síly a prostředky, aby Putin neměl sklony pouštět se do dalších agresí. Ani tak ovšem Rusko nebude již nikdy spolehlivým dodavatelem plynu. Přinejmenším za Putinova života. Putin je agresivní nikoli proto, že by byl „vyprovokován“ Západem, ale z přesně opačného důvodu: protože Západ až do letošního roku spal.
Pragmatické řešení na krátkou dobu je odložit Green Deal na neurčito, zrušit emisní povolenky a aspoň částečně revidovat velmi nešťastný německý „energetický obrat“. (Zdůrazňuji, že neřeším politickou průchodnost jednotlivých opatření.)
Řešení na dlouhou dobu je pustit se do vývoje a stavby atomových elektráren nového typu. Prozatím jako sci-fi vypadá řízená termojaderná fúze, to se však může jednou změnit.
Obnovitelné zdroje? Nic proti nim, tudy asi částečně vede cesta, ale nelze čekat zázraky, rozhodně ne na počkání.
Pokusy o direktivní řízení energetiky obvykle končí špatně. Podobně jako cenová regulace v oblasti potravinářství by vedly k nedostatku a k přídělovému systému.