Search
  • Pavel Kohout

Nový politický kompas (burani versus civilizace)

Lidské dějiny nejsou dějinami třídního boje, jak tvrdil Marx. Nejsou ani dějinami boje konzervatismu proti liberalismu, jak by se mohlo zdát podle plamenných diskusí na Twitteru. Toto chápání je od základu chybné. Konzervatismus a liberalismus nejsou navzájem v rozporu. Ve skutečnosti je konzervatismus pouhým speciálním případem liberalismu. Konzervatismus hlásá „nechte mě žít, jak jsem žil doposud“. Liberalismus prosazuje zásadu „nechte každého žít, jak uzná za vhodné“. Mezi těmito zásadami není principiální rozpor.


Rozpor existuje mezi konzervatismem a tím, čemu bychom nejspíše měli říkat progresivismus (a čemu se často mylně říká právě „liberalismus“).


Konzervatismus versus progresivismus

Základním principem konzervatismu je neměnit uspořádání společnosti, pokud to není zcela nezbytně nutné. Naopak základním principem progresivismu je změna: co je nové, to je dobré.


Lidské dějiny jsou příběhem o věčném konfliktu příznivců změny a zastánců starých pořádků. Není to boj dobra a zla: ne vždy lze rozhodnout, na čí straně je pravda a spravedlnost. Někdy čas ukáže, že změna byla správná. Jindy vyjde najevo, že byla zhoubná. I ty nejhorší a nejvražednější ideologie byly svého času považovány za blahodárné či dokonce spásné: marxismus, fašismus, nacionální socialismus, maoismus, atd.


Nelze paušálně tvrdit, že konzervatismus je dobrý a progresivismus špatný, stejně jako nelze plošně tvrdit opak. Konzervatismus má svoji dobrou i špatnou variantu. Progresivismus rovněž. A jsme u nové varianty politického kompasu.


Tradiční politický kompas jistě znáte. Na vodorovné ose je váš poměr k ekonomickému uspořádání: zcela nalevo jsou zastánci státem direktivně řízené ekonomiky, zcela vpravo přívrženci kapitalismu volné soutěže. Nahoře na svislé ose jsou sociální konzervativci, dole sociální liberálové.


Levý horní kvadrant obývají komunisté a socialisté různých tradičních směrů: ekonomicky centralističtí, sociálně konzervativní.


Vlevo dole najdeme Zelené, Piráty a Novou levici obecně. Jejich heslem je rozhodující role státu v ekonomice, silný sociální stát, plus tráva (kvůli zahnání nudy), potraty (pro sex bez starostí) a eutanazie (neboť nechceme trpět, až se náš organismus příliš opotřebuje). Bojovníci za práva nejrůznějších menšin a proti klimatickým změnám jsou rovněž v těchto místech politického kompasu.


Vpravo dole najdeme anarchokapitalisty. Ti sice netouží žít ze základního nepodmíněného příjmu, ale nemívají námitky proti trávě a dalším souvisejícím položkám.


Konečně pravý horní kvadrant je oblast, kterou dříve obývali Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, ale po jejich smrti je v něm téměř prázdno.


Vraťme se k myšlence nového politického kompasu. Ponechme svislou osu, dělítko mezi konzervativci a progresivisty. Namísto ekonomické orientace však položíme na vodorovnou osu jiné měřítko. Na pravém pólu bude civilizace, na levém pólu buranství.



Civilizace versus buranství

Lidské dějiny jsou totiž kromě jiného i dějinami zápasu civilizace a buranství. Toto slovo je výstižnější než zaostalost, protože ta může být jen přechodná. Buranství je mnohem stálejší. Zaostalá společnost si může uvědomit svoji zaostalost (učinili tak například Japonci po roce 1854 nebo jižní Korejci zhruba o sto let později), kdežto buranům málokdy dojde, že jsou burani.


Zde je třeba zdůraznit, že buranství není nějaká anomálie, nýbrž základní, původní stav lidské společnosti. Podobně jako kdysi průměrný lidský věk nedosahoval ani 40 let a dětská úmrtnost bývala vyjadřována v desítkách procent, většina našich předků byli nevzdělanci s omezeným rozhledem. Život býval chudý, ošklivý, brutální a krátký, jak napsal Thomas Hobbes v roce 1651. Takový byl přirozený stav věcí bez civilizace (přesněji řečeno, v dobách, kdy se civilizace týkala jen úzké vrstvy vyvolených). Jen díky postupnému civilizačnímu vývoji jsme se dostali do šťastnějších časů.


Nový politický kompas má rovněž čtyři kvadranty. Obývají je konzervativní burani, progresivní burani, civilizovaní konzervativci a civilizovaní progresivisté.


Nejprve k civilizovaným progresivistům. Jsou to osvícení lidé, kteří chtějí změnu k lepšímu a vědí, proč ji chtějí. Jejich myšlení je logické, ale zároveň idealistické. Příklady? Napadá mě Martin Luther King nebo lidé z okruhu Charty 77 (byť mnozí z nich se za progresivisty sami nepovažují). Ale můj nejoblíbenější progresivista se jmenuje Charles Grey, 2nd Earl Grey (druhý hrabě Grey). Ano, je to ten Earl Grey, podle něhož se jmenuje oblíbený druh čaje.


Charles, 2nd Earl Grey


Méně známá než čaj však dnes zůstává Greyova pozoruhodná politická kariéra. Ve 30. letech 19. století byl předsedou britské vlády. Pomohl prosadit reformní zákon, který podstatně rozšířil volební práva a nastolil spravedlivější volební systém. Dalším jeho velkým činem bylo prosazení zákazu otroctví na území Britského impéria. Zapsal se do dějin trvalým příspěvkem k civilizaci, ke společenskému pokroku, který pomohl urychlit.


Příkladem civilizovaného konzervativce může být Winston Churchill, Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová. Zastavme se u Churchilla. Mnozí levicoví aktivisté mu dnes nemohou přijít na jméno kvůli údajně zpátečnickým názorům na řadu témat: národnostní menšiny, islám, Britské impérium, mezi jinými.


Westminster, foto Pavel Kohout


Churchill, jehož kariéra je spojena především s první polovinou 20. století, skutečně nemohl tušit, jak se o desítky let později změní většinový pohled veřejnosti na otázky rasy, pohlaví, náboženství nebo sexuální orientace. Těžko mu dnes vyčítat, že ve své době zastával názory typické pro většinu lidí oné doby. Spíše bychom mu měli být navěky vděčni, že v kritické době neprojevil sebemenší stín pochopení, sympatií ani strachu vůči Adolfu Hitlerovi – tím spíše, že v tehdejší britské politice byl Churchillův postoj spíše menšinový. Mnozí se přikláněli k mírovým jednáním a k ústupkům – co nám to dnes jen připomíná, že?


Když je řeč o Hitlerovi, veškerá socialistická a kolektivistická hnutí byla a jsou masivním projevem progresivního buranství. Progresivní buran se málokdy zajímá o minulost. Pokud ano, pak spíše s cílem ji zničit nebo přepsat. Věří nějaké vyšší autoritě – vůdci nebo ideologovi – a víra samotná stačí pro odůvodnění absolutně čehokoli. Od pálení knih až po pálení lidí. Patrně největšími progresivními burany všech dob byli Mao Ce Tung a Pol Pot. Mao během 60. let prakticky zničil tradiční čínskou kulturu, z níž zbylo velmi málo: převážně v Hong Kongu, v Singapuru a na Tchaj-wanu. Pol Pot v 70. letech šel dokonce tak daleko, že se pokusil zakázat i peníze a tradiční měření času. Zakázal peníze a systematicky vraždil lidi s brýlemi, neboť ti byli podezřelí z konzervativně intelektuálského myšlení.



Burani všech směrů, spojte se

Anticivilizační hnutí existují dodnes, byť v jiné podobě. Jejich doménou je (z povrchního pohledu) starost o ekologii, avšak po oškrabání zeleného povlaku najdeme nenávist ke kapitalismu, nenávist ke starším generacím, nenávist k civilizaci, jak ji známe. A vlastně i nenávist k Churchillovi a k celé západní civilizaci, bez ohledu na její přínosy. Greta Thunbergová, radikální Zelení, Extinction Rebellion, Black Lives Matter a další podobné postavy i hnutí jsou progresivními burany nové doby. Vandalismus, blokování dopravy, nátlakové akce, to vše je buranství. Přilepit se v galerii a postříkat vzácný obraz bramborovu kaší nebo kečupem – to je exemplární příklad. Buranovi navíc nedojde, že chytré požadavky (ovšem „chytré“ z buranova pohledu) nelze prosazovat hloupými metodami. Buran nechápe, že je buran.


Principem progresivního buranství je destrukce: čím nahradit dnešní civilizaci je vedlejší, hlavně, když ji zničíme. Proto je třeba rozvrátit veřejné finance, ochromit energetiku, vytlačit původní kulturu něčím jiným. Čímkoli. Dochází k paradoxům, kdy progresivisté na Západě propagují hidžáb, který je ve skutečnosti projevem konzervativního buranství v islámských zemích. Důvod? Je třeba co nejvíce oslabit původní evropskou kulturu, i za cenu jejího nahrazení antievropským konzervatismem.


Čím se dostáváme ke konzervativním buranům. Jde o nejtradičnější druh. Po většinu své existence koneckonců lidstvo sestávalo především z konzervativních buranů. Konzervativní buran je pevně přesvědčen o své výjimečnosti a nadřazenosti. Sám na sobě ani na své společnosti nenachází chyby. Změny netoleruje. Vyskytuje v různých kulturách: v katolickém, pravoslavném, islámském, hinduistickém i ateistickém vydání. Jeho víra je jednoduchá: (1) s vrchností se vyplatí vždy souhlasit; (2) pan farář (anebo patriarcha, ajatolláh, mulláh, tajemník komunistické strany či jiný náboženský či pseudonáboženský činitel) má vždycky pravdu; (3) my jsme ti dobří a správní, z ciziny málokdy přijde cokoli dobrého.


Nostalgicky vzpomíná na doby, kdy „svět byl ještě v pořádku“. Obvykle to znamená dobu nějaké autoritativní vlády: čeští burani vzpomínají na komunistickou normalizaci, ruští burani na Stalina nebo na cara, islámští burani sní o časech chalífátu. Centry světového konzervativního buranství je v současné době Rusko, Írán a Afghánistán, přičemž tento seznam není zdaleka úplný.


Čím se konzervativní buran liší od progresivního? Konzervativní trvá na zachování statu quo za každou cenu. Na rozdíl od civilizovaného konzervativce nechce změny ze samého principu a odmítá se o nich vůbec bavit. Progresivní buran naopak touží po změně za každou cenu. Odmítá jakoukoli diskusi o zachování stávajícího stavu.


Odlišné postoje souvisí to s radikálně odlišným sebehodnocením obou skupin.


Progresivní buran trpí záchvaty sebemrskačství a touží po sebedestrukci. Touží po zničení vyspělého Západu, který je jeho domovem. Vyvinul pseudonáboženské učení, podle něhož západní civilizace je hlavním viníkem všeho zla na světě, zejména bílý heterosexuální muž středního a vyššího věku. Vinni jsou všichni, na které sedí popis pachatele. Vina je univerzální: pokrývá hrůzy otroctví, ekologické škody, útlak žen, mimoevropských národů a sexuálních menšin. Vina je kolektivní, dědičná a trvalá; nelze ji smýt žádným aktem pokání. Spasení lze dosáhnout pouze sebevraždou: jmenovitě zničením kapitalismu, hlavní hybné síly západní civilizace.


Nepřímým důsledkem tohoto vývoje je posílení konzervativního buranství. Nezanedbatelná část populace vidí v Moskvě nebo v Pekingu přijatelnou alternativu k radikální progresivistické agendě západní levice. Rusko a Čína jsou vnímány jako „zdravé“ a „tradiční“ státy, kde „svět je ještě v pořádku“. Západ je vnímán jako prohnilý, zkorumpovaný, změkčilý, dekadentní.


Co mají všichni burani světa společného? Hluboce nenávidí západní civilizaci. Progresivní burani nenávidí Západ pro jeho úspěch, bohatství, historii, sílu a kapitalistickou podstatu. Konzervativní jej nenávidí proto, že díky onomu bohatství, síle, pohodlí a toleranci Západ poskytl živnou půdu buranům progresivního typu, které vnímají jako dekadentní změkčilce. Pro jedny je Západ příliš konzervativní, pro druhé příliš progresivní.



Naše civilizace a její nepřátelé

Může civilizace zvítězit v zápasu s buranstvím obojího druhu? V současné době prožívá většina západních ekonomik těžké doby způsobené bojem proti konzervativnímu buranovi sídlícímu v moskevském Kremlu. Západ má sice obrovský technický a organizační náskok, avšak je finančně vyčerpaný po desítkách let budování sociálního státu. Vysoká životní úroveň je zároveň jeho slabinou, neboť obyvatelstvo není ochotno z ní příliš slevit, i kdyby to bylo nutné z hlediska obrany a strategie. Jen samotné pomyšlení na omezení spotřeby plynu v topné sezóně působí masové záchvaty paniky. (Ano, i burani mohou mít někdy část pravdy: jistá změkčilost je na Západě patrná.)


Kde však vlastně leží hranice mezi konzervativním a progresivním buranství? Oba směry mají k sobě blíže, než se zdá. Rusko a Čína bývaly dlouho hluboce konzervativními zeměmi. Pak prošly komunistickými revolucemi, jejichž teoretickým cílem bylo nastolit progresivní vládu proletářské avantgardy. Po krachu komunistických ekonomických experimentů se obě země vrátily k tradičnímu konzervativnímu buranství, které samozřejmě zahrnuje i vypjatý nacionalismus. Ten však není cizí ani progresivnímu buranství. Pol Potův režim byl například silně nacionalistický. A jak se ukazuje, cesta od konzervatismu k progresivismu a zpět není pro buranské země žádným problémem. Je neskonale snazší než cesta od buranství k civilizaci.


Západní civilizace je nyní napadána ze dvou stran. Na jedné stojí nepřátelské konzervativní státy, jmenovitě Rusko, Čína a Írán, a to ještě není úplný výčet. Na straně druhé stojí domácí nepřítel: progresivní aktivisté, ničitelé kapitalismu. Díky toleranci a bohatství západní civilizace mohou využívat výhod západních politických a ekonomických systémů, které hodlají zničit. Mají silnou pozici ve špičkové evropské politice, ovlivňují zákonodárství, bankovnictví, regulace a energetickou politiku, přispívají k deindustrializaci Evropy. Mohou nerušeně ničit vlastní prostředí, hryzat do ruky, která je krmí. K dovršení všeho se tváří jako hlasatelé morálky a ochránci budoucnosti.


Západ by nyní nutně potřeboval vůdčí osobnosti, jakými byli Churchill, Reagan nebo Thatcherová. Bohužel, civilizovaný svět je v hluboké politické defenzivě. Máme plejádu politiků třetí výkonnostní třídy, kteří se bojí levicových aktivistů na jedné straně, Moskvy a Číny na straně druhé. Především nám ale chybí ochota uvědomit si, že naše civilizace je navzdory svým nedostatkům stále to nejlepší, co jsme kdy měli, a že stojí za to ji bránit.


Pavel Kohout




754 views0 comments

Recent Posts

See All