Jakého prezidenta potřebuje naše země? Odpověď je problematická vzhledem k české historii a k ústavnímu zřízení. Historicky jsme ovlivněni třemi velkými, byť odlišnými osobnostmi: králem Karlem IV., císařem Františkem Josefem a prezidentem Masarykem. Ti zakotvili tradici hlavy státu jako otce vlasti, energického vůdce, pilíře stability, nejvyšší autority, napůl božstva.
Osobnosti podobného formátu jsou ovšem nedostatkovým zbožím v jakékoli zemi a ve kterékoli historické epoše. Současné Česko není výjimkou. Každý z nynějších kandidátů vypadá tváří v tvář historickým velikánům jaksi nezrale, nedokonale, nedopečeně. Zapomíná se přitom, že hlavy našeho státu nebyly vždy jen velké postavy. Být lepším králem respektive prezidentem než třeba takový Ferdinand Dobrotivý nebo Antonín Novotný je snadný úkol. Stačí nedělat vůbec nic, tvářit se vlídně a včas podepisovat všechny dokumenty, které hradní kancelář doručí na stůl.
Ilustrační fotografie Pavel Kohout
Vzniká otázka, zdali nepotřebujeme spíše konstitučního monarchu než přímo voleného prezidenta. Z praktických důvodů by se hodilo mít nějakou královnu Alžbětu, která reprezentuje, podepisuje a všichni ji mají rádi. Kromě toho vydrží na trůně dlouhé desítky let a po jejím odchodu proběhne automatická sukcese následníka vybraného na základě dědičného práva. Odpadají volby a veškerá špína s nimi spojená.
Nicméně české země mají velmi dlouhou tradici volené hlavy státu. První ústava na českém území byla přijata v červenci 1619 jakožto dokument zakládající konfederaci pěti zemí: Čech, Moravy, Horní a Dolní Lužice a Slezska, přičemž se jednalo o přistoupení Horního a Dolního Rakouska a dokonce Uher. Tento na svoji dobu velmi pozoruhodný dokument garantoval rozsáhlá práva, včetně náboženských svobod a konstituční monarchie. Srovnatelným státním útvarem byly Spojené provincie nizozemské, které byly pro české stavy zároveň inspirací.
Mezi podstatné rysy patřila rovnoprávnost jednotlivých zemí konfederace (což je věc, která byla ve Švýcarsku mezi jednotlivými kantony zavedena až v 19. století). Král byl volený a koruna nebyla dědičná – již tehdy nešlo o ústavní novinku, tato zvyklost fungovala v Českém království již od 15. století. Tato z dnešního pohledu velmi demokratická vymoženost však pravděpodobně byla důvodem, proč stavovská ústava platila jen patnáct měsíců. Zvolený král Friedrich Falcký nezískal finanční ani vojenskou podporu svého tchána, anglického krále Jakuba I., s argumentem, že nemá cenu investovat do královského titulu v zemi, kde nelze založit dynastii. Následovala porážka na Bílé Hoře, návrat Habsburků a Obnovené zřízení zemské, které všechna práva zlikvidovalo, nastolilo absolutismus a vyznávání jediné (římské) církve.
Myšlenkové počátky dnešní české ústavy je třeba hledat v 19. století, kdy i Habsburkové byli dějinným vývojem donuceni k modernizaci dříve absolutní monarchie. Revoluční rok 1848 zaznamenal dokonce dva pokusy o zavedení ústavy. Druhá z nich, tzv. prosincová ústava, byla přijata na Říšském sněmu v Kroměříži, neboť Vídeň byla tehdy zmítána občanskými nepokoji. Kroměřížská ústava byla ovlivněna americkou ústavou z roku 1791. Byla založena na zásadě, že „každý člověk je svoboden, každý má stejné právo rozmnožovati blaho své hmotné i duševní“.
Kroměřížská ústava šla tak daleko, že rušila výsady šlechty, rušila trest smrti, garantovala rozsáhlý seznam občanských práv (domovní svobodu, listovní tajemství, svobodu vyznání, tisku, shromažďování a spolčování. Amerikou inspirovaná republikánská teze o mocenské suverenitě lidu a omezení moci panovníka (jehož postavení bylo zredukováno na konstitučního monarchu neodpovědného za výkon moci) však narazilo na odpor z nejvyšších míst. Kroměřížský sněm byl rozehnán, císařským manifestem byla v březnu 1849 prohlášena nová ústava, tzv. Stadionova.
Navzdory některým konzervativním prvkům přinesla přece jen určitý pokrok. Minimálně zavedla rovnost před zákonem a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Zároveň byla vydána listina základních občanských práv (pouze pro Rakousko, nikoli pro Uhry). Mezi tato práva patřila svoboda vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, shromažďování a spolčování, zákaz cenzury, právo petiční, nedotknutelnost osoby, svoboda domovní a ochrana listovního tajemství.
Nicméně v praxi nebylo vše tak hladké: vláda měla možnost tyto svobody pozastavit podle svého uvážení. Karel Havlíček Borovský by o tom mohl vyprávět: ačkoli byl porotním soudem osvobozen ze všech obvinění, rakouské orgány jej před Vánoci roku 1851 zatkly a odvezli do vyhnanství v tyrolském Brixenu. Tam byl bez rozsudku držen do roku 1855; zemřel o rok později na tuberkulózu.
Navzdory zvůli úřadů však idea lidských a občanských práv byla již jednou na světě. Ačkoli mnohá práva byla v praxi porušována, přece jen došlo ke zlepšení, zejména v důsledku posílení ekonomických svobod, kam patří zejména ochrana soukromého vlastnictví a svoboda stěhování. Pravděpodobně díky těmto vlivům patřila druhá polovina 19. století k érám nejrychlejšího růstu ekonomiky českých zemí.
Ústava z roku 1867 (která na rozdíl od březnové ústavy roku 1851 byla formálně přijata), pokračovala v podobné linii. V této souvislosti si lze všimnout, jak dalece se habsburská monarchie inspirovala velmi úspěšnou monarchií britskou. Byly zavedeny dvě komory parlamentu, které odpovídaly Dolní sněmovně a Sněmovně lordů. Volební systém byl jednokolový většinový (first-past-the-post). Podobně jako v Británii, i v Rakousku bylo volební právo vázáno na majetek: v roce 1890 disponovalo volebním právem v Rakousku jen 15 procent mužského obyvatelstva (v Británii ve stejné době mohlo do parlamentu volit 60 procent mužské populace, nikoli ovšem ženy.) Teprve v roce 1907 se konaly první přímé a rovné volby do poslanecké sněmovny.
V této souvislosti jsou zajímavé i některé rozdíly. Británie nikdy neměla svoji ústavu formalizovanou v jediném dokumentu. Role panovníka se časem měnila od velmi významné postavy (ještě v dobách královny Victorie) až po figuru čistě reprezentativní, jak je tomu dnes. Rakouská ústava z roku 1867 ovšem zakotvila, že vládní moc náležela „posvátnému, nedotknutelnému a neodpovědnému“ císaři, přičemž císař ji vykonával prostřednictvím odpovědných ministrů.
Co znamenalo, že císař je „neodpovědný“? Veškerá závažnější rozhodnutí musela být kontrasignována předsedou vlády nebo odpovědným ministrem. Na druhé straně, císař stále měl absolutní právo veta při podepisování zákonů – pokud se císař rozhodl, že nepodepíše, neexistovala žádná vyšší moc a zákon nenabyl platnosti.
Se vznikem Republiky československé vstoupila v platnost nová ústava (1920). Změna režimu poskytovala šanci zásadní změny společenského systému. Bylo například možné zavést prezidentský systém po vzoru USA; koneckonců, Spojené státy výrazně pomohly Československu k nezávislosti a pro mnoho Čechoslováků byly Spojené státy vzorem. Nicméně zákonodárci tehdy dali přednost značnému stupni kontinuity. A tak nakonec Ameriku připomíná jen preambule, která nemůže nepřipomínat slavnou preambuli ústavy americké, „We the People“:
My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
Československá ústava zaváděla republiku namísto císařství, avšak stále šlo o modifikaci westminsterského systému, podobně jako u dříve platných ústav rakouských. Hlavou státu byl prezident, jehož role byla z větší části reprezentativní a formální. Podobně jako rakouský císař, ani československý prezident nebyl ze své funkce odpovědný:
§ 66 President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Z projevů jeho souvisících s úřadem presidentovým odpovídá vláda.
§ 68 Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.
Prezident dále ztratil možnost vetovat zákony a pochopitelně i „posvátnost a nedotknutelnost“. Celkově se postavení prezidentů za první republiky—ale i dnes—podobalo roli konstitučních monarchů současné doby. Dávalo by smysl se vrátit k monarchii?
Zavedení konstituční monarchie by nejspíš ztroskotalo již na samotném výběru monarchy. I ten nejhorší prezident tu může být maximálně na deset let. Monarcha může ovšem sedět na trůně až 70 let. V případě milé a vlídné Alžběty II. si málokdo stěžoval, ale dějiny jsou plné králů a královen, kteří nebyli tak hodní.
Ilustrační fotografie Pavel Kohout
Jakého prezidenta tedy potřebujeme? Vzhledem k charakteru české ústavy potřebujeme někoho, kdo bude reprezentativní (to je jasné), kdo má vhled do ekonomických záležitostí (neboť prezident jmenuje členy bankovní rady a guvernéra ČNB) a obdobně, kdo se vyzná ve světě ústavního soudnictví.
Obě posledně uvedená kritéria nejsou nijak samozřejmá, a to ani u akademicky vzdělaných osob. Zdaleka nejdražšího omylu po roce 2000 se dopustilo vedení České národní banky, které bylo jmenováno profesorem ekonomie ve funkci prezidenta.
Rozumný kandidát by také neměl slibovat zázraky, neboť nic takového prezidentská funkce neumožňuje. Celkem samozřejmým předpokladem by pak měla být absence různých škraloupů: ale bohužel není.
Koho tedy vybrat? To je jen na vás. Jen o jedno vás prosím, milí spoluobčané: nevolte šíbry s máslem na hlavě, ani velké ani malé. Asi tušíte, koho mám na mysli.