Je to zvláštní paradox. Člověk objevuje tajemství hmoty a energie, pozoruje planety u cizích hvězd, čte v genech jako v knize, vyvíjí umělou inteligenci s neobyčejnými schopnostmi, vyrábí elektronické obvody, kde se velikost součástek měří v nanometrech. Úspěchy vědy a techniky jsou ohromující.
Ilustrační fotografie P. Kohout
Společenské vědy jsou proti přírodním a technickým oborům popelkou. Například stále nevíme, jak zkrotit inflaci. Co horšího, ekonomové se neshodnou ani na jejích příčinách. A ke vší bídě, vedou se dokonce diskuse, jak inflaci vůbec správně měřit. Stav věcí připomíná medicínu v době před objevem krevního oběhu.
Začněme s tím zdánlivě nejjednodušším: jak měřit inflaci. Všichni známe pojem „spotřebitelský koš“, dokážeme jeho složení vygooglit během sekund. Známe i poučku, že do něho vstupuje pouze zboží a služby konečné spotřeby. (Mnemotechnická pomůcka: na téměř posledním místě dlouhého seznamu figuruje kremace.)
Méně známá je dlouhá historie metodických změn výpočtu inflace. Spojené státy publikují základní časovou řadu indexu spotřebitelských cen od ledna 1947. Naivní teoretici ji používají pro tvorbu a kalibraci modelů a většinou je ani nenapadne, že metodika prošla během desítek let tak zásadními změnami, že současné hodnoty nejsou korektně srovnatelné s inflací v roce 1980 nebo dokonce 1960.
Časová řada indexu spotřebitelských cen nebyla navzdory četným změnám metodiky nikdy zpětně revidována. Důvody jsou jednoznačně politické: od inflace se odvíjí řada kolektivních smluv o mzdách a značná část výdajové stránky amerického federálního rozpočtu. Kdyby nebylo metodických změn, federální dluh by byl dnes podstatně větší než 123 procent HDP (což je beztak nebezpečně vysoké číslo).
Mezi zásadní metodické změny patřilo zejména odstranění přímých cen nemovitostí počínaje rokem 1983. Namísto reálných hodnot se do výpočtu začala dosazovat fiktivní veličina zvaná „imputované nájemné“ – se zdůvodněním, že lépe odráží cenu užitné hodnoty nemovitostí a je schopno odfiltrovat „investiční složku“ růstu cen bytů a domů. Bizarní důvod: jak může zcela fiktivní hodnota mít větší vypovídací hodnotu než tržní cena?
Dodejme, že různé státy řeší problém cen nemovitostí v inflaci různě: harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) používaný v eurozóně například nezahrnuje do výpočtu inflace ani ono fiktivní imputované nájemné.
Pokud nejsme schopni veličinu pořádně měřit, těžko budeme analyzovat příčiny jejích změn. Nicméně bez ohledu na metodiku je každému zřejmé, že inflace je vysoká: v USA, v mnoha zemích eurozóny, v Česku. Proč je tomu tak?
Ekonomové nedokáží analyzovat, jaká část cenové inflace spadá na peněžní expanzi centrálních bank a do jaké míry je růst cen způsoben výpadky výroby během pandemie covidu. V případě USA je na vině především gigantická peněžní expanze provedená tamní centrální bankou v panice z možné deflační krize během pandemie. To je další pozoruhodný aspekt zkresleného chápání inflace: centrální bankéři, kteří se téměř výlučně rekrutují ze špičkových akademiků, jsou raději ochotni riskovat dvojciferný růst cen, než aby připustili možnost mírného poklesu! Přitom pro jejich počínání neexistuje empirická podpora a jen velmi chabé teoretické argumenty.
Pokud jde o české ceny, z větší části jsou ovlivněny cenami světovými, nad kterými Česká národní banka nemá kontrolu. S jednou podstatnou výjimkou: jde o ceny nemovitostí. Podobně jako v USA, také česká metodika používá imputované nájemné (s vahou 12,2 procenta), takže mohutný růst tržních cen bytů v nedávných letech nechával naše centrální bankéře chladnými. Teprve rapidní růst spotřebitelských cen je vyvedl z letargie. Oč delší váhání, o to ostřejší opožděná reakce. Kdyby ČNB sledovala ceny nemovitostí, mohla by jednat rychleji a méně razantně, nikoli stylem „ode zdi ke zdi“.
Od podzimu 2021 dokonce probíhá monetární deflace (pokles agregátu likvidních peněz M1). Pro laiky: peněz v oběhu poněkud ubylo. Ke konci března 2022 ubyla 4 procenta peněžní zásoby vzhledem k maximu ze září 2021. Kroky ČNB jsou tedy skutečně účinné, pokud jde o peněžní zásobu, avšak její pokles se zatím do cenového růstu příliš nepromítl.
Peněžní agregát M1 (likvidní peníze), Česká republika
Zdroj: CNB.cz
Soudobá finanční teorie klade důraz na cílování inflace spotřebitelských cen. Zanedbává přitom nejen význam cen nemovitostí, ale také inflaci úvěrů (která byla příčinou krize během let 2007-2009) a inflaci objemu peněžní zásoby. Na význam peněžní zásoby přitom poukazovali již v 50. letech 16. století Jean Bodin ve Francii a Martín de Azpilcueta ve Španělsku. V novější době pak klasik monetarismu Milton Friedman – jistě by bylo zajímavé znát jeho názor, kdyby se dožil současnosti.
V současnosti centrální banky cílují 2% cenový růst (což je rovněž číslo, které nemá solidní oporu v teorii ani v empirii) a používají k tomu metodicky vadné cenové indexy. Vskutku malý pokrok od 16. století.
psáno pro Lidové noviny
Dodatek
Možná se domníváte, že metodické změny ve výpočtu inflace spotřebitelských cen byly vždy prováděny v dobré víře, z přesvědčení, že nová metodika umožní přesněji měřit inflaci. Nicméně zde si můžete přečíst poměrně obšírnou historii změn způsobu měření inflace. Materiál je publikován na oficiálním webu Bureau of Labor Statistics, což je úřad, který mimo jiné počítá inflaci v USA. Z textu celkem přímočaře vyplývá, že metodické změny -- které vždy směřovaly ke snížení naměřeného tempa růstu cen, nikdy naopak -- byly skutečně motivovány spíše snahou o ušetření federálních výdajů než nezištným akademickým úsilím o zlepšení kvality zpracování dat.
Jaká je ale skutečná inflace? V první řadě je otázka, která z řady metodik používaných v historii byla nejsprávnější. Dejme tomu, že správná byla metodika používaná před rokem 1983. Jak by inflace vypočtená podle ní vypadala dnes?
To nevíme a nikdy to vědět nebudeme. Žádné odborné pracoviště nemá kapacity, aby provádělo výpočty podle současných dat a staré metodiky. Tím spíše, že i metodika sběru dat se změnila. Existují sice různé amatérské pokusy, ale vesměs se jedná o neodborné šarlatánství: ne, ShadowStats skutečně není seriózní zdroj.
Následující graf ukazuje, že zhruba do roku 1983 růst indexu spotřebitelských cen víceméně sledoval růst likvidní peněžní zásoby. Poté se spotřebitelské ceny "rozloučily" s peněžní zásobou a pokračovaly v podstatně pomalejším růstu. Ten bývá vysvětlován růstem produktivity a outsourcingem výroby do Číny a jiných levnějších ekonomik. Změny metodiky výpočtu inflace měly nepochybně rovněž vliv, nelze však spočítat, jak velký.
Peněžní inflace: modrý graf, inflace indexu spotřebitelských cen: červený graf
Dodatek 2 -- Alternativní výpočty inflace
Existují dva projekty, které se pokoušejí či pokoušely počítat inflaci alternativní cestou a které přitom nejsou pustým šarlatánstvím. Prvním z nich je The Billion Prices Project, který má celkem seriózní pozadí a u kterého bych nepředpokládal lacinou senzacechtivost. Bohužel, tento projekt před pár lety usnul a zdá se, že spánek přechází ve stádium klinické smrti. Zrovna v době, kdy by podobného projektu bylo zapotřebí nejvíce!
Druhým projektem je celkem čerstvá iniciativa Truflation.com, za níž stojí kryptoměnový podnikatel Stefan Rust. Tento projekt sice nemá žádný oficiální akademický či úřední "štempl", ale podle přístupu popsaného na jeho webovských stránkách vypadá rozumně. Bohužel, vzhledem k metodice Truflation neposkytuje časové řady. Projekt byl zahájen teprve v druhém pololetí 2021, takže na skutečnou historii budeme ještě dlouho čekat (pokud to nedopadne jako s The Billion Prices Project.)
Pro zajímavost uvádím úryvek z blogu Truflation.com:
"Možná si říkáte, zda je tak těžké vypočítat vážený průměr cen zboží? Neexistuje vědecký konsensus, co je to inflace a jak ji měřit?
Zdá se, že ne.
Inflace zůstává trvalým zdrojem neshod mezi různými ekonomickými školami.
Monetaristé ji spojují s peněžní zásobou a bilancí Fedu a hledají vodítko v těchto ukazatelích.
Rakušané a stoupenci van Misese se s monetaristy shodují v otázce peněžní zásoby, ale nikoliv v kvantitativní teorii peněz (QMT), která váže peněžní zásobu na další faktory, jako je rychlost peněz a HDP. Místo toho si vytvářejí vlastní metriky, jako je skutečná peněžní zásoba (TMS).
Keynesiánci věří, že inflace je způsobena nabídkou a poptávkou a s tím související výrobou a prací. Myslí si, že vlády a centrální banky by měly vše kontrolovat a ovlivňovat. Není překvapením, že napříč vládami a centrálními bankami převládá postkeynesiánská ekonomie.
Mnoho lidí na ministerstvu financí a ve Fedu, kteří věří v moderní měnovou teorii (MMT), tvrdí, že mezi "tiskem" peněz a inflací není vůbec žádný vztah, ačkoli právě toto bylo historicky hlavní příčinou hyperinflace, která nadále trvá ve Venezuele, Libanonu a nejnověji v Turecku.
A konečně tu máme popírače inflace a „pravdomluvce“ (truthers), nejčastěji z řad akademiků, kteří odmítají oficiální metriky a hledají nezávislá data pro tvorbu vlastních ekonomických modelů.
A právě v tom spočívá jádro problému. Zdá se, že centralizované subjekty mají monopol na podkladová data, výpočty a výkaznictví a jen malou motivaci k tomu, aby se dělily o pravdu. Právě naopak, těží z toho, že vykazují co nejnižší míru, aby se ekonomika USA zdála být silná."
Ano, motivace. To je, oč tu běží.