Nedávno vzbudil pozornost pražský projev německého kancléře Scholze vyzývající k další integraci Evropské unie: včetně zavedení většinového hlasování a zrušení národního práva veta. Projev možná nevzbudil tolik pozornosti, kolik by si zasloužil, protože v centru problému je budoucnost EU. Přívrženci většinového hlasování o unijních záležitostech jsou pro posílení moci centra. Vždyť jak máme čelit Rusku nebo Číně, jsme-li roztříštěni? Český blogger známý jako Gavin Harris uvádí tento příklad:
„Polsko-litevská unie byla v době své vrcholné územní expanze největším státem v Evropě. Dokázala obsadit Moskvu. Porazila Turky. A přesto se postupem času ukázalo, že stát má zásadní problém. Jmenoval se liberum veto. Ve vrcholném orgánu státu, polském Sejmu, měl jakýkoli poslanec právo veta. Veto bylo tak silné, že rušilo všechna rozhodnutí na dané schůzi Sejmu.
V době na přelomu 17. a 18. století se veto začalo zneužívat. Od 18. století se situace stala zcela neudržitelnou. Polského veta si velmi dobře povšimlo Rusko, Rakousko a Prusko. A tyto státy začaly uplácet některé polské poslance, aby svým právem veta uplacení poslanci zablokovali prakticky jakékoli jednání a rozhodnutí Sejmu. A protože stačilo najít vždy jen jednoho jediného poslance, který by se nechal uplatit, polsko-litevský stát fakticky vzato přestal fungovat. Koncem 18. století zcela zanikl.“
Ano, toto je validní argument. Neschopnost činnosti může vést až k zániku daného státního útvaru. Jenomže je zde i neméně silný historický protiargument. Jednotnost a centralizace v rozhodování má za následek, že centrum dříve či později nevyhnutelně rozhodne chybně. Nikdo není dokonalý, aby se úplně vyhnul všem omylům. Vlády velkých států nejsou výjimkou. Centralizace byla hlavním důvodem, proč se Čína – ve středověku nejvyspělejší země na světě – nestala dominantní světovou velmocí.
V letech 1405 až 1433 měla Čína největší námořní flotilu na světě. Číňané uskutečnili řadu zámořských výprav. Je dokumentováno, že cestovali do řady asijských zemí a plavili se dokonce až do Afriky. Čínská plavba do Ameriky nebyla nikdy prokázána, avšak je celkem jisté, že v průběhu času by k ní došlo a Říše středu by bývala mohla kolonizovat obě její části. Proč se tak nestalo?
Admirál Čeng Che se vrátil z objevitelských plaveb do státu, který trpěl finanční krizí. Císařství vydávalo obrovské prostředky na války proti Mongolům a Vietnamcům. Bylo třeba najít viníka. A našel se: zámořské cesty byly prohlášeny za důvod rozvratu veřejných financí. Peking zakázal další výzkumné cesty. Záznamy byly z drtivé většiny zlikvidovány, rovněž i projektová dokumentace zámořských plavidel. Vláda zakázala i výuku cizích jazyků. Následovala dlouhá éra izolace, z níž se Čína dostala teprve nedávno.
Lze namítnout, že něco takového se Evropě stát nemůže: vždyť již dobře známe zhoubné dopady izolacionismu. Ale o ten nejde. Jde o to, že kdykoli v budoucnosti může centrum přijmout nějaké jiné zhoubné rozhodnutí. Opět příklad z Číny: tzv. kulturní revoluce a „Velký skok vpřed“ během tragických 60. let. Nikdo na světě nezaručí, že EU nepřijme nějaké jiné fatálně chybné rozhodnutí díky akceschopností získané většinovým hlasováním. Zrušení národního veta je jako motorová pila: silný nástroj, ale velmi nebezpečný.
Ilustrační fotografie Pavel Kohout
Roztříštěnost Evropy byla v historii vždy motorem konkurence a ta byla motorem pokroku. Když Kryštof Kolumbus nedokázal přesvědčit vévodu z Anjou, obrátil se postupně na portugalského krále, dále na hraběte z Mediny Celi a nakonec na kastilský panovnický pár. „Díky fragmentaci Evropy Kolumbus uspěl,“ píše antropolog Jared Diamond. Představte si, že by Kastilie byla vázána jednotnou unijní politikou ohledně objevitelských plaveb!
Nejednotnost Evropy naopak vyústila v renesanci, objevitelské cesty, průmyslovou revoluci, vynález moderního bankovnictví a kapitálových trhů, zkrátka byla příčinou dosavadní dominance Západu nad zbytkem světa.
Lze ukázat, že s rostoucí integrací EU postupně klesá počet světově významných evropských firem. Unie reaguje defenzivně: snaží se klást překážky americkým korporacím a stíhá je pokutami. Snaží-li se Brusel myslet konstruktivně, vymyslí obvykle dotace nebo těžkopádné komise. Slepá ulička hned od počátku. Povzbuzení konkurence, nejen mezi podniky ale i mezi státy, bohužel není populární myšlenka. Německo a Francie již dlouho tlačí myšlenku „škodlivé daňové konkurence“. Snaží se donutit jurisdikce s příznivými daňovými podmínkami, aby se staly daňovými pekly podobně jako Francie či Německo.
Česko patří mezi země s velmi dobrým inkasem daní z příjmu: je to díky skutečnosti, že české daně jsou konkurenceschopné. Zrušení národního veta by mohlo tuto konkurenceschopnost zrušit. Mějme rádi Evropu, mějme rádi i Unii, ale mějme zároveň na paměti, že národní zájmy nejsou jen prázdné slovo.
psáno pro Lidové noviny