Svět na druhý pohled 2
Fotografické mikropovídky
Fotografie: Pavel Kohout
Text: Klára Sofie Kovářová
Cesta domů
Londýn v dešti je jiné město. Zmizí barvy, zmizí turisté, zmizí úsměvy. Zůstane jen tohle – mokrá dlažba, světla semaforů, odrazy, které planou pod nohama. Jde a nepočítá kroky. Deštník drží pevně, kabelku ještě pevněji. Někde za ní zůstala kancelář, kolegyně, konverzace u kávovaru. Před ní je domov – nebo aspoň byt, který tak nazývá. Mezi tím je tahle ulice, tahle chvíle, tenhle oheň pod nohama, který není oheň. Jen odraz. Jen světlo. Jen Londýn, který se rozpouští v dešti a zase se skládá dohromady, krok za krokem.
Stejný déšť
Ona jde po Brook Street, on po Regent Street. Neznají se – nebo se znali kdysi, před lety, v jiném životě, kdy ještě nenosili deštníky a nebáli se zmoknout. Teď jdou každý sám, každý svým směrem, a přece – pod stejnými mraky, ve stejném dešti, ve stejném městě, které je obklopuje a nikomu nepatří. Možná se minou o ulici. Možná se jejich cesty protnou na rohu, kde on odbočí doleva a ona doprava. Nezvednou oči. Nepodívají se. Londýn je město osmi milionů samot a každá má svůj deštník. A přece – kdesi nahoře, nad střechami, padá stejný déšť. Na oba. Na všechny.
Poledník
Tady začíná čas. Lampa to ví – stojí tu sto padesát let a svítí stejným světlem. Za ní se tyčí věže, které znají jen čísla, jen kurzy, jen zítřek. Ale mezi nimi – v budově, kde se kdysi učili důstojníci číst hvězdy – se teď ozývá hudba. Housle z jednoho okna, klavír z druhého, někde fagot, někde flétna. Žádná melodie, jen fragmenty. Tóny, které hledají cestu. Jako kdysi námořníci, kteří hledali břeh. Londýn je takhle – směs všeho, co bylo a co bude. A uprostřed té směsi vždycky někdo hraje. Nedokonale. Krásně. Živě.
Duchové
Autobus projíždí a bere s sebou kus času. Rozmazává se, protahuje, stává se červenou šmouhou v moři teplého světla. Lidé na chodníku jsou napůl tady, napůl jinde – duchové, kteří ještě nevědí, že jsou duchové. Jen lampa stojí pevně. Jen dlažba ví, kde je. Za rohem čeká Wrenova kopule – ta, která přežila požár i bomby, ta, která viděla miliony kroků přesně jako tyto. Nikdo z těch lidí se neohlédne. Nikdo se nezastaví. Město je unáší, autobus je míjí, čas se rozmazává. A přece – každý z nich je tady. Právě teď. Právě v tomhle okamžiku, který už nikdy nebude.
Brána
Nikam nevedou. Most, který nesly, je dávno pryč – rozebrán, roztaven, zapomenut. Zůstaly jen ony – červené sloupy s korintskými hlavicemi, viktoriánská pýcha po kolena v bahně. Mech jim roste u nohou, řeka je hladí a bije, příliv a odliv je učí pokoře. A přece stojí. Jako brána, která ztratila svůj účel, ale ne svou důstojnost. A mezi nimi – tam, kde kdysi projížděly vlaky – teď roste věž ze skla. Budoucnost, která se dívá na minulost. A minulost, která neuhýbá pohledem. Obě vědí, že řeka tady byla dřív. A bude tu i potom.
Svíce
Říkali mu Třaslavý most – protože se chvěl pod kopyty koní, pod kroky vojáků, pod tíhou všeho, co nesl. Chtěli ho zbourat. Chtěli ho nahradit něčím pevnějším, praktičtějším, modernějším. Ale město řeklo ne. A tak stojí dál – nejkrásnější most nad Temží, pastelově modrý, osvětlený jako vánoční stromeček, křehký a nezničitelný zároveň. Mezi jeho sloupy teď roste věž ze skla. Neruší ho. On neruší ji. Stojí vedle sebe jako dvě věty z různých knih – a přece dávají smysl. Protože Londýn je město, které si pamatuje. A které odpouští.
Piškvorky
Někdo dávno chtěl napsat na nebe tři písmena. Zakázali mu to – tohle je Londýn, tady se nedělá reklama na jižním břehu. Tak je schoval do oken. O. X. O. A město řeklo: to není reklama, to je architektura. A on se usmál a nechal je svítit. Teď tam visí už sto let – červené kroužky a křížky, jako by někdo hrál piškvorky se Všemohoucím. Pod nimi jedou vlaky, lidé čekají na nástupiště, loď pluje po černé vodě. Nikdo nevyhrál. Nikdo neprohrál. Hra pokračuje. Každou noc, každé rozsvícené okno je jeden tah.
Plátno
Město se dívá do řeky a řeka mu vrací pohled. Každé světlo na mostě, každé okno ve věži, každý blikající jeřáb – všechno padá dolů, do té černé vody, a mění se v barvu. Oranžová, růžová, tyrkysová. Jako by Temže byla malíř, který celou noc pracuje a ráno všechno smaže. Vpravo stojí Parlament – gotický, vážný, plný příběhů, které se učí ve školách. Vlevo rostou mrakodrapy – sklo a ocel a peníze, které nikdy nespí. A mezi nimi řeka. Ta, která tu byla před Římany. Ta, která tu bude, až všechna ta světla zhasnou. Teče a maluje. Maluje a teče. A nikdy nedokončí svůj obraz.
