Svět na druhý pohled
Fotografické mikropovídky
Fotografie: Pavel Kohout
Text: Klára Sofie Kovářová
Inventura
Kry se hromadí pod mostem jako všechno, co si slíbil, že udělá. Zábradlí drží svůj tvar už sto let. On žije s novou realitou sotva týden. Kráčí přes řeku a počítá: co ještě může zmrznout, co už roztálo nadobro. Nikdo nevidí, jak ve svém nitru provádí inventuru.
Třicet centimetrů
Červená proti šedé. Lak proti kůži. Třicet centimetrů betonové plochy, které by překonal jediný krok. Ona čeká. On váhá. Celé město kolem proudí a netuší, že tady, právě tady, na téhle ploše mezi špičkou jedné boty a špičkou té druhé, se rozhoduje o příštích dvaceti letech. Nebo o ničem.
Co neřekl
On mluví už deset minut o něčem důležitém. O práci, možná o budoucnosti. Ona přikyvuje ve správných chvílích. Ale ona... ona neposlouchá slova. Ona poslouchá jeho. Dívá se na to, jak se mu pohybují rty. Jak zapomíná na kávu, která mu stydne. Až jednou, možná za desítky let, mu tohle všechno poví. A on se zeptá: tak proč ses tenkrát tak usmívala? A ona odpoví: protože jsem už věděla.
Závrať
Celý svět se naklonil o třicet stupňů doleva, ale jim to nevadí. Oni to ani neví. Pro ně je tohle rovina. Domy, chodníky, nebe – všechno se přizpůsobilo novému sklonu. Za měsíc, za rok se narovná. Budou chodit po rovných chodnících a divit se, proč je všechno tak těžké. Ale teď? Teď se naklánějí společně, a proto stojí rovně.
Dědictví
Hraběnka odešla v devatenáctém. Její syn ve třicátém sedmém. Vnučku odvezli v padesátém prvním a nikdo neví kam. Dům čekal. Nejdřív na lidi, pak na peníze, nakonec už na nic. Teď mu z balkonu roste lípa. Tenká, tvrdohlavá, zelená. Jediná dědička, která si přišla pro svůj díl.
Služba
Kapitán Aikman sloužil Společnosti třicet let. Přežil monzuny, choleru, vzpouru v Afghánistánu. Domů se vrátil s titulem a jměním. Nechal si postavit noblesní hrobku – sloupy, erb, latinské písmo. Dnes mu přes jméno roste hloh a jediní návštěvníci jsou ti, kteří hledají fotogenické ruiny. Společnost zanikla. Impérium zaniklo. Zůstal jen kámen s nápisem, který už nikoho nezajímá.
Záclony
Paní Neubertová pověsila záclony v roce 1936. Bílé, s krajkovým lemem. Viděly svatbu dcery, pohřeb manžela, odsun. Pak přišli noví lidé, kteří je nesundali – neměli jiné. Záclony zešedly, zežloutly, zpuchřely. Dům kolem nich pomalu zapomíná, že byl domovem. Ale ony visí dál. Nikdo je nesundal. Nikdo nepověsil nové.
211 King's Road
Za kovanou branou žije někdo, kdo si může dovolit teplé světlo a staré cihly. Lucerna nad vchodem svítí pro nikoho. Nebo pro všechny, kteří jdou kolem a na okamžik zpomalí. Okna jsou zavřena — anglické léto již skončilo. Ale uvnitř, za těmi záclonovými stíny, se někdo pohybuje. Možná čte. Možná čeká. Zvenku to nikdy nezjistíme. Londýn je město zavřených dveří a rozsvícených oken. Zvou, ale nepouštějí.
Dvě kotvy
Celý život držely. Jedna vpravo, druhá vlevo, jako ruce, které objímají mořské dno. Teď visí na trupu, který už nikam nepluje. Rez jim maluje nové uniformy – oranžovou, modrou, barvami, které nikdy nenosily, když sloužily. William Morris bydlel kousek odtud a učil svět, že krása je v práci rukou. Kotvy to vědí. Jsou krásné, protože pracovaly. A teď odpočívají – a jsou krásné jinak.
Slib
Visí vedle sebe už tolik let, že zapomněly, jak vypadá voda zblízka. Kdysi byly křiklavě oranžové – barva, která říká: tady jsem, chyť se mě, vytáhnu tě. Teď jsou růžové jako staré rty. Lana zešedla. Ale pořád visí. Pořád čekají. Protože slib je slib, i když už není komu ho splnit. Možná právě proto.
Sbor
Sto padesát let stojí na střechách Westminsteru a mlčí. Kdysi zpívaly – každý svým hlasem, basovým, tenorovým, sopránovým. Chrlily do nebe příběhy snídaní, hádek, milování, umírání. Teď mají ústřední topení a komíny zůstaly jako sbor, kterému někdo vzal písně. Stojí v řadách, cihlové a terakotové, a čekají na dirigenta, který nepřijde.
Katedrála bez modliteb
Nepostavili kostel – postavili muzeum. Ale jeho střešní oblouky vypadají jako ruce spjaté k modlitbě. Železná žebra jsou vstřícná ke světlu a pod nimi se shromáždili ti, kteří se nikdy nemodlili – kostry velryb a slonů, tvorů, kteří neslyšeli o Oxfordu ani o Bohu. Žebra odpovídají žebrům. Obratle obloukům. Viktoriáni chtěli třídit svět, a zatím postavili katedrálu. Nakonec je všechno architektura – i to, co kdysi dýchalo.
Nanebevstoupení
Mniši odešli a na jejich místo přiletěly stroje. Pod klenbou, kde stoupalo kadidlo, teď visí Blériot a čeká. Třicet sedm minut – tak dlouho mu trvalo překonat moře. Teď má věčnost. Rozety mu svítí na plátěná křídla a nikomu nepřipadá divné, že letadlo visí v kostele. Člověk vždycky chtěl nahoru. Jen se měnily prostředky.
Třináctka
Leští ho každou sobotu, protože v neděli letí. Hadrem po duralu, dokud se v něm nezračí oblaka – ta samá, která za hodinu proletí. Hvězdicový motor má devět válců a osmdesát let. Pamatuje nebe nad Pacifikem. Nebo nad Normandií. Ale nepamatuje si to jako ztrátu. Pamatuje si to jako řemeslo. Každý rok v létě nastartuje, vyjede na dráhu a dokáže něco, co lidem není dáno: vznést se. A diváci na zemi, ti mladí, zírají a nechápou. Jak může něco tak starého ještě lítat? A on by odpověděl, kdyby uměl mluvit: jak bych mohl nelítat? K čemu jinému jsem?
Návrat
Odletěl v osmatřicátém a věděl, že se nevrátí. Pod křídly zůstalo všechno – továrny, město, jazyk, hrob rodičů. Letadlo ho neslo přes oceán do země, kde se dá začít znovu. Tam taky zůstal – v brazilské hlíně, nerehabilitován, zapomenut. Ale Electra ne. Někdo ji našel, opravil, nastartoval. A teď létá. Nad Zlínem, nad Prahou, nad krajinou, která se nikdy neomluvila. Motor hučí stejně jako tenkrát. A kdosi na zemi zvedne hlavu a řekne: to je Baťovo letadlo. A má pravdu. A nemá pravdu. Je to úplně jiný příběh. A přece ten samý.
Dlažba
Tyhle kameny kladli muži, kteří mluvili německy. Někteří se modlili v kostele, někteří v synagoze, někteří možná nikde. Teď po nich chodí lidé, kteří nevědí ani jedno. A kameny mlčí – protože kameny vždycky mlčí. Pamatují si kola formanských vozů, podpatky kupeckých žen, boty četníků, pochodující vojáky – ty první i ty druhé i ty třetí. A pak ticho. A pak zase kroky – ale jiné, cizí, váhavé. Cesta vede ke stromu, který tu tenkrát ještě nerostl. Všechno je jinak. Jen dlažba zůstává. A čeká, až se někdo zeptá.
Atlant
Drží to už tři sta let. Neví co – římsu, balkon, celý zámek, možná oblohu. Dole zmizely vesnice, pole, lesy, všechno spolkly bagry a odvezly nákladní vlaky. On stál a díval se. A držel. Teď mu kolem ramen opadává omítka jako kůže z nemocného těla. Cihly vystupují na povrch. A on pořád drží. Nikdo mu neřekl, že už může přestat. Že už není co chránit. Že krajina pod kopcem je jizva a zámek za ním je pacient, který přežil navzdory prognóze. Drží dál. Protože atlant nezná jiné sloveso.
Věž
Kdysi chrlil dým a nikdo se neptal, jestli je to správně. Byl to pokrok. Byla to mzda. Byl to chléb na stole a teplo v kamnech. Továrna dávno zmizela, nahradily ji kanceláře a kavárny, kde mladí lidé mluví anglicky o věcech, kterým by jejich pradědové nerozuměli. Komín zůstal. Ne proto, že by ho někdo potřeboval – ale proto, že ho někdo chránil. Památka, říkají. Dominanta, říkají. On mlčí. Stojí vzpřímeně, cihlová věž bez zvonů, a vzpomíná na doby, kdy vzduch kolem něj chutnal po práci.
Nýty
Sto padesát let drží pohromadě. Nikdo už neví jména těch, kdo je zaráželi – kus po kusu, žhavé železo do žhavého železa. Teď je překrývá barva, která se loupe jako stará kůže, a pod ní vystupuje rez – oranžová, měděná, jako vzpomínka na oheň, ve kterém se zrodily. Nahoře někdo přidal voluty a mušle, protože viktoriáni nevěřili, že užitečné smí být ošklivé. Auta přejíždějí a řidiči se dívají jen na vozovku. Most drží. Nýty drží. A spirála v rohu tiše říká: i síla může být krásná. Tou zbytečnou, nádhernou, viktoriánskou krásou.
Čtyři prsty
Kdysi dávaly proud půlce Londýna. Teď jsou duté – čtyři bílé prsty vztyčené k nebi, které nic nedrží, nic neslibují, na nic neukazují. Ještě ne. Za pár let je obklopí sklo a ocel a někdo v nich bude prodávat kabelky za cenu malého bytu. Ale tady, v tomhle okamžiku, jsou ještě ruinou. Ještě památníkem. Ještě otázkou, ne odpovědí. Větve nad nimi visí jako ostnaté dráty. Nebe za nimi vypadá, jako by se blížila bouřka. Nebo jako by právě odešla. A prase, to růžové prase, které tu kdysi létalo na obalu desky – to už dávno přistálo. A koupilo si byt s výhledem na řeku.
Dohoda
Fialová řekla oranžové: pojď blíž. Oranžová váhala – příliš křiklavá, příliš hlasitá, co by si o ní pomyslely růže. Ale levandule trvala na svém. A tak stojí vedle sebe – komplementární, říkají malíři. Znamená to, že se doplňují. Znamená to, že jedna bez druhé by byla jen polovinou příběhu. Zahradník, který je zasadil, možná nevěděl, co dělá. Možná jen házel semena a doufal. Ale květiny věděly. Květiny vždycky vědí.
Kruh
Most nezná svůj odraz. Neví, že pod ním čeká druhý most – tekutý, tichý, dokonalý. Oblouk se dotýká oblouku a spolu tvoří kruh, bránu, kudy by mohl projít ten, kdo se nebojí namočit si nohy. Astronomové, kteří tu kdysi bydleli, hledali kruhy jinde – na nebi, v drahách planet, v cyklech komet. A přitom stačilo podívat se dolů. Všechno se opakuje. Všechno se vrací. Most vede z jednoho břehu na druhý, ale taky z tohoto světa do jeho tiché kopie. Stačí vědět, kam se dívat.
Stráž
Zarazili je do písku a řekli jim: držte. Tak drží. Sůl jim leptá kůži, příliv a odliv je hladí a bije, řasy jim rostou u nohou jako řetězy. Každý z nich ví, že jednou padne – dřevo není věčné, nic není věčné, ani útesy za jejich zády. Ale dnes stojí. Zítra budou stát taky. A moře se směje a hlodá a solí a ono to trvá desetiletí, ale nakonec vyhraje. Vždycky vyhraje. A přece ty kůly stojí dál. Vědí, že prohrají, a stejně stojí.
Světlo
Postavili ho, aby varoval lodě. Červená a bílá, aby ho bylo vidět i ve dne. A světlo, které se točí, které hledá, které říká: jsem tady, nejsi sám. Útesy nad ním jsou krásné a lhostejné – křída, která se drolí, tráva, která se ohýbá ve větru. Někteří sem chodí obdivovat výhled. Někteří sem chodí na poslední cestu. A maják svítí pro jedny i druhé. Nerozlišuje. Jen opakuje, dokola, každou noc: jsem tady. Počkej. Podívej se dolů – ne na moře, na mě. Na to světlo. Ještě chvíli. Ještě jednu noc.
Večer
Moře zapomnělo, že je moře. Rozlilo se do mlhy, do ticha, do něčeho mezi spánkem a bděním. Kůly, které za dne bojovaly s vlnami, teď stojí v klidu – jako mniši při večerní modlitbě. Kameny za nimi vypadají jako ostrovy na konci světa. Někdo otevřel závěrku a nechal čas protéct skrz – vteřiny, které se staly hedvábím. Nic se nepohne. Všechno se pohybuje. A někde na břehu stojí člověk se stativem a ví, že tohle je ten okamžik. Ten jeden. Ten pravý.
Hlídka
Kdysi tu stály majáky. Teď stojí věže, které nesvítí pro lodě, ale pro letadla – a místo varování dávají proud. Červená světla blikají v rytmu, který nikdo neposlouchá. Jsou jako souhvězdí, které někdo položil na hranici mezi mořem a nebem. Moře pod nimi nezná rozdíl – omývalo útesy, bude omývat sloupy. Vítr, který ho čeřil, teď roztáčí lopatky. Někdo řekne: pokrok. Někdo řekne: škaredé. A někdo stojí na břehu s fotoaparátem a vidí to, co jiní ne. Novou krásu. Jinou krásu. Světla na horizontu, která říkají: jsme tady. Hlídáme. Pracujeme. I když spíte.
Koruna
Paříž ji zná zezdola – nohy rozkročené nad Martovým polem, křivky jako boky tanečnice. Ale tady nahoře je jiná pravda. Les antén, paraboly otočené k nebi, kabely jako cévy. Eiffel chtěl krásu. Dvacáté století chtělo signál. Věž se přizpůsobila – jako se přizpůsobují všichni, kdo chtějí přežít. Dole je symbol. Tady nahoře je stroj, který mluví s družicemi. A turisté, kteří stojí na vyhlídce o patro níž, netuší, že nad jejich hlavami probíhá rozhovor, kterému by nerozuměli.
Světlo
Postavili ho, aby varoval lodě. Červená a bílá, aby ho bylo vidět i ve dne. A světlo, které se točí, které hledá, které říká: jsem tady, nejsi sám. Útesy nad ním jsou krásné a lhostejné – křída, která se drolí, tráva, která se ohýbá ve větru. Někteří sem chodí obdivovat výhled. Někteří sem chodí na poslední cestu. A maják svítí pro jedny i druhé. Nerozlišuje. Jen opakuje, dokola, každou noc: jsem tady. Počkej. Podívej se dolů – ne na moře, na mě. Na to světlo. Ještě chvíli. Ještě jednu noc.
Katedrála ohně
Nikdo ji nestavěl pro krásu. Stavěli ji pro žár – dva tisíce stupňů, které promění kámen v tekutý kov. Schodiště vedou nahoru jako křížová cesta, plošiny se vrší jako oltáře, potrubí se proplétá jako cévy obra, který přestal dýchat. Kdysi tu pracovali muži, kteří se dívali do ohně a viděli budoucnost – mosty, koleje, lodě, celý svět z oceli. Teď je ticho. Slunce prosvítá skrz konstrukci a neopaluje. Turisté chodí po schodech, kde se kdysi nedalo stát bez rukavic. Památka, říkají. A pec mlčí. Pamatuje si, jaké to bylo – být bohyní, které se přinášejí oběti.
Předání
Dva tisíce let nosil zprávy. Přes hory, přes moře, přes hradby měst a srdce králů. Teď stojí na střeše a dívá se na svého nástupce – ocelovou tyč plnou antén, která nese víc slov za sekundu, než on doručil za celou věčnost. Natahuje ruku. Možná žehná. Možná se loučí. Možná jen ukazuje směr – tam, říká, tam jdou teď zprávy. Já už jen stojím a dívám se. Ale nezapomeňte: první slovo, které jste poslali do éteru, bylo moje. Logos. Na počátku bylo slovo.
Poprava
Padesát let se věž dívala na město, které rostlo. Viděla, jak se mění střechy, jak přibývají auta, jak se rozsvěcejí a zhasínají okna. Nesla hlasy – miliony hovorů, které nikdo neslyšel kromě ní. Teď stojí bagr na jejím temeni a hryže. Jeřáb vedle čeká jako kat, až bude co odnést. Nikdo netroubí, nikdo nesalutuje. Věže neumírají s poctami. Věže umírají v prachu a hluku a někdo dole možná zvedne hlavu a řekne: hele, už je skoro pryč. A pak půjde dál.
Duch v železe
Osmnáct tisíc kusů železa. Dva miliony nýtů. Přesně spočítané, přesně sesazené, přesně svařené. Inženýrství, říkali. Matematika, říkali. A přece – když se podíváte pozorně, když necháte oči bloudit mezi nosníky a schodišti a oblouky – uvidíte ji. Tvář, která se dívá zevnitř. Oči, které sledují Paříž už sto třicet let. Eiffel nakreslil plány. Dělníci zaráželi nýty. Ale někdo další vstoupil do konstrukce a zůstal tam. Možná sen. Možná přání. Možná všichni ti, kdo se kdy dívali nahoru a řekli si: kéž bych tam mohl být. Jsou tam. V železe. Dívají se zpátky.
Červená
Celý rok nosí šedou. Kancelář, metro, nákupy v supermarketu. Ale jednou za čas – oblékne červenou. Klobouk po babičce, kabát z vetešnictví, rtěnku, která se už nevyrábí. A vyjde ven. Ne jako někdo jiný – jako ona sama, jen hlasitěji. Lidé se otáčejí. Ona se směje. Ne proto, že by něco bylo vtipné. Proto, že tohle je ona. Tahle barva. Tahle odvaha. Tento okamžik, kdy je úplně jedno, kdo se dívá.
Jetel
Tři lístky pro víru, naději a lásku. Čtvrtý pro štěstí – ale ten se hledá těžko. Ona ho dnes nehledá. Má ho namalovaný na tváři, přilepený na čelence, rozpuštěný v té zelené, která jí barví rty. Kolem jsou cizí lidé, kteří na jeden den nejsou cizí. Všichni mluví stejným jazykem – smíchem. Svatý Patrik možná vyhnal hady. Ale přivedl něco lepšího: důvod sejít se na ulici a být spolu blázni. Alespoň jednou za rok. Alespoň na jeden den.
Setkání
Nikdy se neviděli. Za hodinu zapomenou, jak se ten druhý jmenuje. Ale teď – teď stojí vedle sebe, zelená a černá, vous a kůže, turban a cvočky. Ona řekla něco vtipného. Nebo on. Nebo nikdo – možná se jen dívají stejným směrem a vidí totéž a to stačí. Londýn je město osmi milionů samot. Ale jednou za rok vyleze svatý Patrik z irské hlíny a řekne: dnes ne. Dnes jste spolu. Alespoň na délku jednoho smíchu.
Spolubojovníci
Na hrudi má hvězdy a kříže. V očích má nebe nad Atlantikem, hořící motory, kamarády, kteří se nevrátili. Ale když mluví, nemluví o sobě. Mluví o holubech. Měli lepší oči než my, říká. Viděli ponorku dřív než my. Oni nás upozornili, my jsme ponorku ulovili. Teď chodí do parku a sype zrní. Holubi se slétají – šedí, bílí, strakatí. Potomci těch, co létali s ním. Oni to neví. Ale on ano. A to stačí. Každé zrno je vzpomínka. Nevím, jestli ty historky o holubech nejsou jen takový letecký žert, ale i kdyby ano, mám radost, že mohu starému pánovi dělat společnost.
Svědek
Nosí oblek, protože důstojnost je zbraň. Stojí před fotografiemi mrtvých dětí, protože někdo musí. Doma ho hledají – nebo už nehledají, možná zapomněli, možná mají jiné starosti, jiné nepřátele. On nezapomněl. Každý den vstane v Londýně, v městě, které není jeho, a jde svědčit. Kolemjdoucí spěchají do práce, do obchodů, do kaváren. Někteří se zastaví. Většina ne. On stojí dál. Protože svědek nesmí odejít. Svědek musí stát, dokud ho někdo neuslyší. Nebo dokud nezemře. Podle toho, co přijde dřív.
Čas
Kolem něj se točí svět – světla, hlasy, mladí lidé, kteří spěchají někam, kde ještě nebyli. On sedí a drží sklenici. Tmavé pivo, které pil celý život. Stejná značka, stejná chuť, stejný rituál. Všechno ostatní se změnilo – město za oknem, tváře kolem, i vzduch, který dýchá. Ale tahle chvíle ne. Tahle chvíle je jeho. Zvedne sklenici, napije se, položí ji zpátky. Nic víc nepotřebuje. Nic víc nechce. Někde venku běží čas. Tady, u tohohle stolu, se zastavil. Alespoň na jedno pivo.
Příměří
Tři hodiny bojovala. Lokty v davu, pohledy přes ramena, kreditka jako zbraň. Slevy po Vánocích – válka, kterou vyhrávají jen ti, kdo se neztratí. Ona se neztratila. Ale teď sedí na schodech a kapituluje. Tašky kolem ní jako trofeje, které už netěší. V jedné je svetr, který chtěla od října. V druhé parfém, který si zasloužila. V kabelce telefon, který nezvedne. Svět venku pokračuje – tlačenice, výlohy, cinkání pokladen. Ona si dává pauzu. Pět minut míru uprostřed Oxford Street. Víc nepotřebuje. A víc nedostane.
Závoj
Každá nevěsta se schovává. Za bílou, za krajku, za květiny v rukou. Ale tahle ne – tahle se schovává do barev. Rudá, růžová, vínová. Pera, která kdysi létala. Květy, které kdysi voněly. Spirály jako otazníky. A za tím vším – oko, které se dívá. Které říká: vidíš mě? Opravdu mě vidíš? Nebo jen to, co ti ukazuji? Nevěsta je vždycky iluze. Příběh, který si vyprávíme o lásce a věčnosti. Ale tahle to ví. A neomlouvá se za to.
Kořist
Všechno, co chtěla, leží kolem ní. Zlato, perly, látky, které stály víc než roční plat. Lovila celý život – muže, příležitosti, krásu, čas. A teď sedí uprostřed své kořisti a čeká. Na co? Neví. V zrcadle za ní je někdo jiný – někdo bez tváře, jen tělo zahalené v hedvábí. Ta pravá ona. Nebo ta, kterou chtěla být. Už si nepamatuje, která z nich vyhrála. Možná obě prohrály. Možná je to jedno. Není Lady Macbeth. Spíš... její sestra. Ta, která dostala korunu, ale zjistila, že je těžká a studená.
Beata Beatrix
Rossetti ji maloval mrtvou, ale ona na obraze žije. Žije víc než živí – v tom okamžiku, kdy tělo končí a duše ještě neodešla. Sto padesát let visí v galerii a lidé se dívají a nechápou. Teď sedí tady, znovu, jiná a stejná. Měděné vlasy, bledá tvář, zavřené oči, které vidí víc než otevřené. Had kolem krku místo holubice – protože smrt není odlet, smrt je objetí. Sevře tě a nepustí. A ty se usmíváš. Protože konečně víš. Protože konečně rozumíš. Protože jsi konečně krásná tak, jak jsi vždycky chtěla být – nehybná, dokonalá, věčná.
Zahrada
Vybrali ji, protože byla krásná. Oblékli ji do krajky a tyrkysového hedvábí, pověsili jí na krk kameny všech barev a řekli: jdi. Za tou zdí čeká tvůj život. Stojí a drží si závoj, jako by to byla poslední věc, která je její. Za ní rostou květiny a břečťan – zahrada, kterou zná, zahrada, kde vyrostla. Před ní je brána, kterou nevidíme. Neotočí se. Neudělá krok. Jen stojí a dívá se stranou, na něco, co my nevidíme. Možná na minulost. Možná na budoucnost, které se bojí. Možná na sebe – tu dívku, kterou byla, než jí řekli, že je krásná.
Proměna
Oblékli ji do černé, protože černá je elegantní. Dali jí krajku a síťku a klobouk jako z jiného století. A ona se dívá – ne na nás, ne do zrcadla, někam mezi. Tam, kde končí dětství a začíná něco, co ještě nemá jméno. Motýli na jejím klobouku vědí, o čem je řeč. Taky kdysi byli něčím jiným – něčím, co lezlo po listech a nevědělo, že má křídla. Teď sedí na černém sametu a čekají. Až se ona taky promění. Až se taky vzlétne. Zatím jen drží tvář v rukavičce a dívá se. Na svět, který ji čeká. A který o ní ještě neví.
Profil
Tak se dívaly dámy na portrétech, které zbyly po babičkách. Zpříma, do dálky, na něco, co my nevidíme. Možná na moře. Možná na muže, který odešel. Možná jen na prázdnou stěnu, protože malíř řekl: nehýbejte se. Teď sedí tady, v jiném století, a pořád se dívá stejně. Peří na klobouku jako sníh, který nikdy neroztaje. Tyl kolem krku jako dým, který nikdy neodplyne. Všechno kolem ní se změnilo – móda, města, celý svět. Ale tahle linie – čelo, nos, rty, brada – tahle zůstává. Krása, která nepotřebuje barvu. Příběh, který nepotřebuje slova.
