Kupuj, když v ulicích teče krev (1)

Pavel Kohout

18. 10.

Minut čtení: 6

„Kupuj, když v ulicích teče krev.“ Je to jedna z nejcitovanějších vět světa investic a téměř vždy se připisuje někomu z rodiny Rothschildů. Při každém větším propadu trhů se objeví v titulcích, na sociálních sítích i v komentářích zkušených investorů. Skoro nikdo ale neříká, odkud pochází a jak dopadli lidé, kteří se jí skutečně řídili.

Eugène Delacroix (AI): Falešná svoboda vede lid na barikády

Nejstarší doložená podoba příběhu je z roku 1893, tedy z doby o dvaadvacet let pozdější než událost, ke které se nejčastěji vztahuje. Bankéř v ní není jmenován, ale pravděpodobně jím byl některý z Rothschildů.

Článek se podrobněji věnuje Paříži roku 1871, kde se příběh údajně odehrál. Nakonec srovnává osm dalších případů z posledního století, kdy se v ulicích střílelo, hořelo nebo alespoň dlouhé týdny demonstrovalo. Některé skončily skvěle, jiné katastrofou. Několik z nich se nedořešilo dodnes.

Čísla pocházejí z odborných a původních zdrojů uvedených na konci. Kde se údaj nepodařilo doložit, je to řečeno výslovně. Výpočty, které ve zdrojích nejsou, jsou označeny jako vlastní odhad.

Kdo to vlastně řekl

Nejstarší shodu našel server Quote Investigator, který dohledává původ citátů, v torontském deníku The Globe z 29. prosince 1893. Jeden z Rothschildů tam radí francouzskému investorovi, aby koupil renty, tedy francouzské státní dluhopisy. Investor se rozhořčí: kdo by kupoval státní papíry, když ulicemi hlavního města teče krev? Dostane odpověď, že kdyby krev netekla, za dnešní ceny by renty koupit nemohl. Který člen rodiny to byl a která událost anekdotu vyvolala, text neuvádí.

O pár dní později se objevily varianty s konkrétním dějištěm. Chicago Daily Tribune z 1. ledna 1894 vypráví o „starých dnech pařížské Komuny“ a o „panu de Rothschildovi“. New York Times z 21. ledna 1894 mluví o „starém baronu Rothschildovi“ a Komuně. V dalších desetiletích se jméno měnilo podle toho, kdo anekdotu vyprávěl.

Rok	Zdroj	Který Rothschild	Událost
1893	The Globe, Toronto (29. 12.)	„jeden z Rothschildů“	neuvedena
1894	Chicago Daily Tribune (1. 1.)	„M. de Rothschild“	pařížská Komuna
1894	The New York Times (21. 1.)	„starý baron Rothschild“	pařížská Komuna
1910	Munsey’s Magazine	„baron Rothschild“	Komuna; renty „po pětašedesáti“
1916	Weekly Market Letter T. Gibsona	Anselm Rothschild (1803–1874)	francouzské renty
1973	Boston Sunday Globe	Lionel de Rothschild	neuvedena
1987	kniha Blood in the Streets	Nathan M. Rothschild	Waterloo, 1815

Citát se připisoval také Bernardu Baruchovi (v roce 1980) a Johnu D. Rockefellerovi (v roce 1990). Zhuštěná věta o krvi v ulicích se objevuje až v roce 1942 v novinovém sloupku. Dovětek „i kdyby to byla vaše vlastní krev“ je doložen od roku 1994, kdy ho citoval investor Mark Mobius. Quote Investigator proto anekdotu považuje za apokryf, mimo jiné kvůli velkému odstupu od události a nejasné identitě bankéře. To není důkaz, že se nic takového nestalo. Je to konstatování, že to nikdo nedokáže doložit.

Paříž 1871: co se stalo v ulicích a co na burze

Krev v ulicích

Francie prohrála válku s Pruskem a 18. března 1871 se v Paříži odehrál pokus vlády Adolphea Thierse zabavit dělostřelectvo národní gardy na Montmartru. Selhal, dva generálové byli zabiti a vláda se přesunula do Versailles. Pařížská komuna vládla městu od 18. března do 28. května 1871. Poslední týden, 21. až 28. května, se nazývá „krvavý týden“ (la semaine sanglante): vládní vojsko dobývalo město barikádu po barikádě a povstalci při tom zapalovali budovy. Hořel mimo jiné palác Tuileries i radnice. Komunardi popravili asi sto rukojmí včetně pařížského arcibiskupa Georgese Darboye.

Kolik lidí zahynulo, se dodnes dohaduje. Dlouho se uvádělo 20 tisíc a více. Historik Robert Tombs po průzkumu archivů dospěl k číslu 6 až 7,5 tisíce, přesněji kolem 6 500. Častěji citované odhady novějších historiků jsou 10 až 15 tisíc a Michèle Audin ve své knize z roku 2021 uvádí, že jen na pařížských hřbitovech bylo za ten týden pochováno přes 10 tisíc těl. Armáda přišla podle dostupných údajů asi o 877 mrtvých a zajato bylo kolem 43 tisíc lidí. Ať platí kterékoli číslo, krev v ulicích tekla doslova.

Peníze a renty

Mír s Německem byl podepsán ve Frankfurtu 10. května 1871, tedy uprostřed bojů s Komunou. Francie se zavázala zaplatit pět miliard franků a německá vojska měla zůstat na jejím území, dokud nezaplatí. Podle Tontine Coffee-House činily samotné platby 8 % francouzského HDP v roce 1871 a 13 % v roce 1872. Peníze měly přinést renty.

První velká půjčka se upisovala od 26. června 1871, tedy necelý měsíc po posledním dni krvavého týdne. Šlo o 5% renty prodávané za 82,5 % nominální hodnoty, což znamenalo výnos kolem 6 %, zatímco před válkou si Francie půjčovala zhruba za 4,5 %. Rothschildové si z emise vyhradili přes 400 milionů franků, tedy 16 %. Prameny se liší v tom, zda emise měla objem 2 miliardy, jak ji stanovil zákon z 20. června, nebo 2,5 miliardy, jak byla oznámena.

Syndikát vedený Rothschildy půjčku zaručil a prodával. Pařížský dům řídil po smrti Jamese de Rothschilda (1868) jeho syn Alphonse (1827–1905), který se podle Rothschildova archivu podílel na vyřizování válečné kontribuce. Francie ji nakonec splatila s předstihem a německá vojska opustila její území.

Koncem října 1871 se renty obchodovaly téměř za 95, v roce 1874 za 100,5 a v roce 1880 za 120. Druhá emise v červenci 1872, vydaná za 84,5, byla podle Tontine Coffee-House upsána třináctinásobně a zhruba polovinu obou emisí koupili cizinci. Poslední splátka kontribuce odešla na začátku září 1873. Pro kupce prvních rent to znamenalo podle vlastního odhadu zhruba 40 % za tři roky: růst ceny z 82,5 na 100,5 (+22 %) plus tři roční kupóny po pěti francích (tedy asi 18 % z emisní ceny), bez diskontování a bez započtení splátkového kalendáře úpisu.

V knize Dramata a frašky ekonomie je uvedena tato verze příběhu:

Jistý znepokojený klient navštívil v roce 1871 pařížskou banku rodiny Rothschildů. Měl důvod ke znepokojení, protože pařížské ulice byly opět zataraseny barikádami. Právě totiž probíhalo povstání pařížské komuny a klient se obával, že by majetné lidi mohl postihnout úpadek či něco podobného.

Klienta přijal sám ředitel banky, baron Alphonse James de Rothschild (1827-1905). Vyslechl jeho obavy a vydal doporučení: investujte do dluhopisů francouzské vlády. Teď hned.

Klientovi se rada nezamlouvala: „Radíte mi kupovat cenné papíry. Ale pane, vy jste můj nepřítel. Na ulicích Paříže teče krev.“

Finančník v klidu odpověděl: „Můj drahý příteli, kdyby po pařížských ulicích netekla krev, myslíte, že byste měl šanci kupovat za současné ceny?“

Francouzské státní dluhopisy, „rentes“, se tehdy prodávaly jen asi za 50 procent nominální hodnoty. Rothschild měl pravdu. Do tří let po potlačení povstání se jejich cena vrátila na 100 procent a klient si rozhodně nemohl stěžovat.

Co z vyprávěné verze vydrží ověření:

Tvrzení	Co říkají prameny
Rothschild to řekl v době Komuny, když v ulicích tekla krev.	Komuna se v textech objevuje od 1. ledna 1894, dvaadvacet let po událostech. Dobový doklad z roku 1871 se mezi dostupnými prameny nenašel.
Byl to Alphonse.	Žádný z raných textů křestní jméno neuvádí („M. de Rothschild“, „starý baron Rothschild“, „jeden z Rothschildů“). Alphonse tehdy pařížský dům řídil, takže je to věrohodný kandidát, ale doložený není. Munsey’s Magazine navíc cenu uvádí v době, kdy podle něj „Francie nemá vládu“, tedy za jiných okolností než poválečný úpis.
Renty se prodávaly za zhruba polovinu nominálu.	Nepodařilo se doložit. Doložená je emisní cena 82,5 % z června 1871. Munsey’s Magazine z roku 1910 uvádí cenu 65. Je možné, že padesátka se týká jiného druhu rent nebo válečných kotací, ale spolehlivé kotace z března až května 1871 se nenašly.
Do tří let se cena vrátila na 100 %.	Sedí: koncem října 1871 téměř 95, v roce 1874 100,5. Start ale byl 82,5, ne 50.
Investor koupil uprostřed bojů.	Úpis začal 26. června, měsíc po skončení bojů. Kupci už znali vítěze a viděli, že vláda drží město i stát.

Proč to v Paříži vyšlo

Komuna byla povstáním uvnitř státu, který přežil. Vláda ve Versailles zůstala právně funkční, daňový základ se nezměnil, banky fungovaly a držitelé rent měli důvod věřit, že dluh bude placen. Podle Tontine Coffee-House zůstala Francie v očích investorů úvěruschopná i po porážce a občanské válce a její politici se navíc snažili ukázat, že kontribuci zvládnou. Renty se vydávaly na jméno do státní knihy dluhu (Grand Livre) a být v ní zapsán bylo považováno za čest. Kdo je kupoval, nekupoval „Paříž v plamenech“, ale závazek státu, který nezanikl.

(pokračování příště)

Text popisuje historické případy a není investičním doporučením.