Začalo to jako územní spor o východní regiony Ukrajiny osídlené převážně ruskojazyčným obyvatelstvem. Napětí existovalo v této oblasti již řadu let, ovšem k otevřenému konfliktu došlo až v roce 2014. Tehdy Ukrajina svrhla proruského prezidenta Janukovyče a nová vláda se orientovala na Západ. Vzápětí poté začaly na východě země protivládní nepokoje podporované Ruskem. Zbytek není třeba líčit do detailů: jde především o to, která strana začala s podporou etnických nepokojů a separatismu. Z časové osy událostí je zřejmé, že šlo o Rusko.
Z hlediska Západu se zpočátku jednalo o pouhý etnický spor, jakých je na světě řada a pro který není třeba strkat prsty do ohně. Rusku nakonec prošla i anexe Krymu. Cenou za ni byla série sankcí, které sice měly dopad na ruskou ekonomiku (stačí se podívat na makroekonomické ukazatele), avšak podle měřítek Kremlu šlo o výhodný obchod. Rovněž ruské obyvatelstvo se netrápilo stagnací životní úrovně. Popularita prezidenta vzrostla, neboť národní hrdost měla pro valnou část národa větší význam než obsah nákupního koše.
Z ruského pohledu totiž nešlo o pouhé území a už vůbec ne o blaho a bezpečí obyvatel Donbasu, Luhansku a Krymu. Pro Putina a jeho stoupence šlo – a stále jde – o válku civilizací.
Jde o válku mezi poctivým, sebevědomým a nezkaženým Východem na jedné straně a mezi dekadentním, zbabělým a slabošským Západem na straně druhé. O válku, která má dějinný význam a ve které nezáleží na poklesu HDP ani na počtu lidských obětí. Jde o dominantní postavení ve světě a o to, kdo je na správné straně historie.
Zahrajme si nyní na ďáblova advokáta a shrňme argumenty, proč je Západ zkažený a prohnilý. Důraz na práva menšin vedl k bizarním výstřelkům, jako je například účast transsexuálních sportovců v ženských soutěžích. Některé záběry z pochodů Gay Pride musely v Putinovi a jeho věrných vzbudit přesvědčení, že Západ je úchylný, prostopášný a tudíž slabý. Rasové nepokoje pod značkou Black Lives Matter budily dojem, že moc vládních orgánů v USA je v rozkladu a s ní i celá Amerika. Zprávy o případech, kdy něčí kariéra byla zničena jen proto, že dotyčný napsal nebo řekl něco „politicky nesprávného“, zase musely vzbudit přesvědčení, že demokracie je na Západě již jen pouhé slovo. Nesrovnalosti ohledně amerických prezidentských voleb rovněž nepřispěly k dobrému obrazu této země v očích Východu, a to bez ohledu na to, zda byly fakticky významné či nikoli.
Dále jsou tu i skutečné ohavnosti, které lze Západu právem vyčítat: například právo na potrat během celé doby trvání těhotenství v některých státech USA. A konečně makroekonomické statistiky, které hovoří o tom, že západní sociální stát žije na dluh a nad poměry, což účinně paralyzuje schopnost Západu se bránit. Zapomněli jsme na něco? Ano, na nešťastnou porážku v Afghánistánu.
Ďáblův advokát může mít v řadě bodů pravdu. Z jeho úhlu pohledu Západ skutečně působí podobným dojmem jako Řím v 6. století: napůl rozložené impérium, jehož změkčilé obyvatelstvo není schopno ani ochotno se bránit. Ve skutečnosti ale současný Západ má oproti zbytku světa neskutečný technický, ekonomický, ale i morální náskok. O technické převaze vypovídá například nasazení raket Javelin a NLAW, které snadno a rychle mění ruské tanky v hromady šrotu. Náhle se ukazuje, že Rusko nemá šanci konkurovat Západu ani v odvětví, které pokládalo za svoji pýchu: ve zbrojním průmyslu.
Řada dalších ruských vojenských nezdarů spadá na konto neuvěřitelné korupce a kleptokracie v ruské armádě i v celém státě. Zkorumpovaný samovládce obklopený neméně zkorumpovanými vazaly je zkrátka nepřekonatelnou překážkou pokroku, rozvoje, prosperity a modernity.
Tolik vysmívaná neschopná a neakceschopná západní demokracie je ve skutečnosti předností. Vynucuje střídání vládnoucích elit a zabraňuje hromadění moci. Rozdělení moci je nejúčinnějším protikorupčním mechanismem, jaký lidstvo vymyslelo. Jistě, korupce nebude zcela vymýcena nikdy, ale fungující demokracie je schopna udržet ji v mezích, které neohrožují finanční stabilitu ani obranyschopnost země. A nejen to: západní model rozdělení moci umožňuje uspět těm podnikatelům, kteří přinášejí nejlepší zboží a služby. V autoritativních režimech jsou klíčem k úspěchu přátelské vztahy s „věrchuškou“.
Západ si nemůže dovolit prohrát válku o Ukrajinu. Byla by to osudová prohra v souboji civilizací. Neúspěch by byl signálem pro další autokraty, že veškerá technologická a materiální převaha je Západu k ničemu, neboť není ochoten ji použít. Další přepadenou zemí by mohl být Tchaj-wan, což by pro světovou ekonomiku mělo mnohem horší dopady než ukrajinská válka.
Nakonec by se Západ skutečně mohl v historicky dohledné době ocitnout v podobné situaci jako Řím v 6. století. Namísto otázek kolem počtu genderů bychom pak řešili mnohem praktičtější a mnohem ožehavější problémy.
psáno pro Lidové noviny
Dodatek (15. dubna 2022)
Když jednáte s protistranou, která má sklony k násilí, dlouhou historii porušování dohod a vyspělou tradici lhaní, máte v zásadě jen dvě možnosti:
1. Usmiřovat a ustupovat
2. Neusmiřovat a neustupovat
Pokud si vyberete první možnost, je to jasné: prohráváte. Možná ne okamžitě a ne hned na celé čáře, ale postupem času zjistíte, že ustupujete dál a dál a že protistranu je stále obtížnější usmířit. Nakonec zjistíte, že jste poraženi anebo velmi blízko porážce. Za této situace se ještě lze vzepřít, ale případné vítězství bude mnohem dražší, než kdybyste řekli násilníkovi a vyděrači „ne“ hned na začátku.
Druhá možnost je nepohodlná, nepopulární a politicky těžko prodejná. Vyhlídky na zimu bez plynu dělají pokakané usmiřovače i z tradičně velkohubých morálních majáků, že ano, Radku Pokorný. Nicméně když máme před sebou dvě špatné možnosti, je obecně lepší (a dokonce i pragmatičtější) vybrat si tu rychlejší: když procházíš peklem, jdi rychle a nezastavuj se.
Druhá varianta – neusmiřovat – má jednu zásadní výhodu: na rozdíl od první nabízí možnost vítězství. Pokud hovoříme konkrétně o Rusku a Putinovi, vítězství je jen otázkou vůle. Západ má celkem 26 krát větší ekonomiku než Rusko a prakticky nemůže prohrát, pokud si to nebude perverzně přát.
Rusku je třeba dát najevo, že v klubu velmocí již nemá co pohledávat. „Plynová zbraň“ je to poslední, co Putin může proti Západu použít. Nicméně zastavení dodávek (a plateb) za ruský plyn by zredukovalo životní úroveň Rusů na úroveň nenáviděných 90. let v horizontu měsíců. Putin by tím přišel o hlavní zdroj své legitimity: růst životní úrovně od roku 2000, za který jsou mu Rusové nejvíce vděčni. Během krátké doby by mohlo být po něm. Ostatně již nyní je vidět, že jeho pozice je stále více vratká: sám likviduje své donedávna klíčové služebníky, když se ukazuje jejich nekompetence, korupce a lhaní.
Embargo na ruský plyn by Evropskou unii přišlo na několik procent HDP (přesněji to nelze vypočítat). Ano, byla by to nepříjemnost, o tom není pochyb. Ale jaká je alternativa? Usmiřovat Putina, ustupovat tyranovi, získat krátkodobou zdánlivou výhodu, ovšem pak čelit dalším požadavkům a zase ustupovat – až najednou s překvapením zjistíme, že ustoupit už není kam.
Ale to ještě není to podstatné. Dejme tomu, že bychom akceptovali myšlenku, že Putin poroučí a Západ poslouchá. Kdybychom byli hodní, asi bychom se vyhnuli invazi a genocidě, kterou Rusko předvádí na Ukrajině. Měli bychom levný plyn a všichni Pokorní by byli spokojeni. Zprávy z Ukrajiny by nás už nemusely znepokojovat, protože tato země by už byla „denacifikována“, tedy částečně vyvražděna, částečně deportována a částečně rusifikována. Ale tím by příběh bohužel zdaleka nekončil.
Rusko není jediná tyranská civilizace, která by nám chtěla diktovat podmínky. Dále je tu Čína, ekonomika desetkrát větší a desetkrát lidnatější než Rusko. Myslíte, že Čína by nevyužila příležitost poroučet Evropě, když Putin může?
Čínou to ale ještě nekončí. Je tu celá plejáda autoritativních režimů v Africe a v Asii a na ně navázaných radikálních organizací. Evropa může dostat různá ultimáta, například „jestli neumožníte neomezenou imigraci z Pákistánu, budete toho litovat.“ Evropa se postupem času stane otloukánkem, fackovacím panákem beze špetky respektu ve světě. Co začalo touhou po levném plynu, se nakonec pořádně prodraží.
Takový už je osud usmiřovačů a ustupovačů.