Dluh, který republika nepřevzala

Když 28. října 1918 vznikla republika, ležely v zásuvkách, bankovních trezorech i portfoliích pojišťoven rakouské a uherské válečné půjčky. Podle poslaneckých projevů z let 1920 a 1924 jich na našem území bylo za zhruba 8 až 9 miliard korun. Lidé, firmy i ústavy je upisovali jako bezpečnou a vlasteneckou investici do vítězství monarchie. Monarchie ale válku prohrála a dlužník přestal existovat.

Už 11. listopadu 1918, čtrnáct dní po vzniku státu, zakázala československá správa pobočkám Rakousko-uherské banky půjčovat peníze na zástavu válečných půjček a zrušila možnost platit jimi daně. Důvod byl praktický: úvěry zajištěné válečnými půjčkami nafukovaly množství peněz v oběhu a do konce února 1919 se více než zdvojnásobily. Papír, který byl ještě včera zástavou, přestal fungovat jako hotovost.

Spojenci na základě československé nóty z 16. května 1919 ustoupili od požadavku, aby nástupnické státy převzaly válečné dluhy monarchie. Co ale dělat s papíry doma, zůstalo otevřenou otázkou. Odpověď přišla v červnu 1920 se čtvrtou státní půjčkou (zákon č. 417/1920 Sb.). Majitelé válečných půjček je mohli použít k upsání nové půjčky, ale museli k nim připlatit hotové peníze, podle zákona i poslaneckých projevů zhruba tři čtvrtiny nominální hodnoty. Stát tak převzal přes 4,3 miliardy válečných půjček a hotovost použil na krytí schodku rozpočtu pro rok 1920. Na úrocích za ně pak vyplatil více než miliardu korun.

Kdo hotovost neměl, měl smůlu. Opoziční poslanci v roce 1924 připomínali, že většina majitelů válečných půjček na úpis čtvrté půjčky peníze neměla. Konečné řešení přinesl zákon č. 216/1924 Sb. z podzimu 1924. Za každých 100 korun nominální hodnoty válečných půjček dostal držitel 75 korun nominální hodnoty tříprocentních slosovatelných dluhopisů, umořovaných po dobu 90 let. Podmínkou bylo, že nevlastnil válečné půjčky za více než 125 000 korun. Obchody se zbylými válečnými půjčkami se po skončení soupisu staly právně neúčinné a nežalovatelné.

Kolik taková nabídka stála? Orientační propočet při velkorysém předpokladu tržního výnosu 5 až 6 % dává hodnotu devadesátiletého tříprocentního dluhopisu kolem 50 až 64 % nominálu. Po započtení oněch 75 % tak vychází jen 40 až 48 haléřů za korunu původní válečné půjčky. Ani nová státní půjčka se přitom u nominálu neudržela: podle přehledu kurzů v rozpočtových materiálech z roku 1926 se čtvrtá státní půjčka obchodovala zhruba mezi 52 a 67 % nominální hodnoty.

Největší ztrátu tak nesli ti, kdo státu věřili nejvíc, tedy držitelé nejbezpečnějšího dluhopisu své doby. Poučení pro dnešní investory je nepříjemně prosté: dluhopis je slib konkrétního státu, a když tento stát zanikne, o jeho splnění rozhoduje nástupce.

Zdroje: Zákon č. 216/1924 Sb. o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček a zákon č. 417/1920 Sb. o čtvrté státní půjčce (Sbírka zákonů); Poslanecká sněmovna NS RČS – stenoprotokoly z 18. 6. 1920, 10. 9. 1924 a 11. 9. 1924 (psp.cz); P. Maránek, diplomová práce, PrF UK (zákaz lombardu válečných půjček 11. 11. 1918); Právní vývoj státních financí a finanční správy v ČSR (kvalifikační práce, UK; nóta z 16. 5. 1919, převzetí 4,3 mld. Kč válečných půjček); VŠE, Český finanční a účetní časopis (DOI 10.18267/j.cfuc.340; vývoj lombardních úvěrů); vládní předloha – Vývoj kursů čsl. státních půjček 1920–1926 (psp.cz, tisk 670/1925). Propočet hodnoty odškodňovacích dluhopisů je orientační a vychází z anuitního umoření při výnosu 5 % a 6 %.