Jak by mohla probíhat francouzská finanční krize

První část vychází z ověřených dat k 2. říjnu 2026. Od odstavce „O několik týdnů později“ je vše spekulace: čísla a události jsou smyšlené, mechanismy reálné.

Mechanismus finanční krize

Pátek 2. října. Na obrazovkách obchodníků svítí číslo, které by Paříž nechtěla vidět: desetiletý francouzský výnos 4,989 procenta, nejvyšší od roku 2002. Rozdíl proti německému Bundu se roztáhl na 141 až 152 bazických bodů, podle toho, koho se ptáte. Na začátku roku to bylo kolem 55 bodů.

Riziková přirážka se takto nehýbala od let 2011 až 2012. A že dnešní výchozí pozice je horší: dluh dosahuje 119 procent HDP, nejvíc od roku 1946, kdežto v roce 2009 to bylo zhruba 80 procent. Úroky stojí letos 79 miliard eur, příští rok 91. Itálie, dřív strašák eurozóny, se na některých splatnostech obchoduje levněji než Francie.

Francie ve finanční krizi. (Jak by toto téma pojal Jacques-Louis David)

Politický střed, který dřív držel fiskální kotvu, slábne. Do prezidentských voleb zbývá šest měsíců. A kdyby se přirážka nezastavila, následovalo by zhruba toto:

• O několik týdnů později. V den hlasování o rozpočtu Národní shromáždění nedokáže najít většinu. Vláda padá. Obchodníci v Paříži sledují, jak se spread láme přes dvě stě bodů, a poprvé nehovoří o „prémii za nejistotu“, ale o tom, že trh přestal věřit, že konsolidace někdy proběhne. Každé zdražení dluhu zhoršuje deficit, každý horší deficit vyžaduje tvrdší škrty a každé tvrdší škrty jsou v rozhádaném parlamentu nemožné. Smyčka se utahuje sama.

• Téhož dne, o pár hodin později. Padají akcie francouzských bank. Drží velké objemy domácích státních dluhopisů, a ty právě ztrácejí hodnotu. Banque de France ve své poslední zprávě o finanční stabilitě psala o solventních bankách s robustními zisky, jenže zpráva zároveň varovala před přelitím napětí ze státu do bank. Problém není dnešní kapitál. Problém je vazba. Mezibankovní trh se zadrhává a firmy dostávají úvěry dráž nebo vůbec.

• Téhož večera, Milán a Madrid. Investoři se přestávají ptát, zda je země „jádro“, a začínají se ptát, kdo další má vysoký dluh, slabý růst a nejistou politiku. Italský spread se otevírá, španělský a portugalský následují spíš z nálady než z čísel. Německo těží z útěku do bezpečí, ale ne tak jako v roce 2011: tehdy se spready rozevíraly i proto, že Bundy zdražovaly. Dnes rostou i německé výnosy a spread se roztahuje, protože drahne celý kapitál.

• O několik dalších dní později, Frankfurt. Rada ECB zasedá nad nástrojem TPI, který od roku 2022 leží nepoužitý v šuplíku. Inflace je nad cílem, v eurozóně kolem čtyř procent. Podmíněná pomoc by vyžadovala fiskální závazky, které francouzský parlament nemusí schválit, a domácí odpor by byl obrovský. Draghiho „whatever it takes“ by dnes stálo víc, než kolik je kdo ochoten zaplatit. Euro mezitím padá, nejvíc vůči švýcarskému franku, které už počátkem října kleslo z 0,9485 na zhruba 0,934. Trh zkouší, jestli „whatever it takes“ ještě platí. A zkouší to znovu a znovu.

• O několik měsíců později, zpětně. Slabší euro Německu částečně pomáhá, ale ztráta francouzské poptávky a nejistota kolem bank ten efekt přebíjejí. Investice se odkládají, úvěry drahnou, růst celé unie klesá pod potenciál. A na stole znovu leží otázka, kterou nikdo nechtěl slyšet: zda měnová unie unese velkou zemi bez fiskální unie.

Tři možné konce

• Vleklá eroze (nejpravděpodobnější). Trvale vyšší francouzská prémie, slabší euro, tlak na ratingy a opakované testování, kam až trh a ECB nechají spread dojít, než zasáhnou. Žádný velký třesk, jen pomalé zdražování kapitálu, růst ekonomiky pod potenciálem, permanentně zvýšená nezaměstnanost, trvalá politická nespokojenost s nepopulární politikou úspor.

• Ztráta kontroly (méně pravděpodobná, ale s největším dopadem). Pád vlády, vyprázdněný rozpočet, kampaň, která zpochybní fiskální pravidla, a banky pod tlakem. Spread by se zrychlil přesně v okamžiku, kdy je ECB nejméně ochotná zasáhnout, protože by to vypadalo jako odměna za neplnění závazků. Následovala by finanční krize větších rozměrů než ta, která postihla Řecko po roce 2010. Krize by se patrně rozšířila i do ostatních zemí eurozóny. Za takovýchto okolností by ECB nakonec musela zasáhnout bez ohledu na inflaci a na další důsledky.

• Politický zlom. Dohoda napříč středem na rozpočtu nebo jasný signál z ECB a EU, že pro velkou zemi existuje podmíněná podpora. Spread by se rychle vrátil níž, ale na úrovně z roku 2024 už nejspíš ne. Úsporná opatření by následovala, a to i navzdory jejich nepopulárnosti.

Poznámka k faktům: Úroveň spreadu se podle zdrojů liší (2. 10. 141 až 152 bp). Přesný podíl domácího dluhu v bilancích francouzských bank ověřen nebyl. Nejde o investiční doporučení.