Vzestup a pád Jihomořské společnosti
Téměř 31 milionů liber britského státního dluhu měla v roce 1720 převzít Jihomořská společnost (South Sea Company) a vyměnit jej za vlastní akcie. Plán schválený parlamentem pracoval s částkou 30 981 712 liber. Podle Oxford Companion to British History šlo zhruba o tři pětiny tehdejšího státního dluhu.
Společnost vznikla v roce 1711 pro obchod se španělskou Amerikou, hlavně s otroky. Skutečný obchod zůstal skromný. Vydělávat měla jinde. Za převzatý dluh jí stát platil pevný úrok, a kdo držel státní úpis nebo doživotní rentu, měl papír odevzdat a dostat místo něj akcii.
Proč to chtěl stát? Většinu dluhu zanechala válka o španělské dědictví. Zhruba polovinu tvořily nesplatitelné anuity, které stát v 90. letech 17. století prodával za vysoké úroky, a stát je nemohl předčasně umořit. Převod na akcie Společnosti by dluh přeměnil na splatný a se sníženým úrokem. Ministři k tomu měli i politický důvod. Prodávat státní dluh nechtěli jen Bank of England, a tak se zároveň oslabovala její pozice. Vzorem byl i Law v tehdejší Francii, kde Mississippská společnost právě pohlcovala francouzský státní dluh.
Proč to chtěla Společnost? Obchod s Jižní Amerikou fakticky neexistoval, protože Španělsko jej přísně hlídalo. Společnost tedy žila především jako finanční instituce, která držela státní dluh z roku 1711. Převod dluhu na akcie byl pro ni stroj na výrobu peněz. Počet akcií, které se za dluh vydají, se odvíjel od tržní ceny akcie:
Při ceně 100 liber by držitel dluhu za 100 liber dluhu dostal jednu akcii.
Při ceně 400 liber by dostal jen čtvrtinu akcie.
Zbylé tři čtvrtiny mohla Společnost prodat veřejnosti za 400 liber za kus.
Čím výš tedy kurz akcie šel, tím víc Společnost vydělávala. Proto měla důvod kurz vyhánět šířením pověstí o zlatých dolech a půjčkami na nákup vlastních akcií. Podplácela i ministry a poslance, například akciemi zdarma nebo za zvýhodněných podmínek. Kurz vyletěl z asi 130 liber na začátku roku 1720 přibližně na 1000 v létě a do konce roku se vrátil zhruba ke 130.
Jedna chybějící věta
Celá konstrukce stála na tom, co ve schématu nebylo. Směnný poměr nebyl pevně stanoven. Čím výš stála akcie, tím méně akcií stačilo vydat za každých sto liber dluhu, a tím více jich společnosti zbylo na volný prodej. Vedení mělo na růstu kurzu přímý finanční zájem. Nešlo o vedlejší účinek davového nadšení, ale o součást obchodního modelu. Společnost zároveň prodávala nové akcie v několika upisovacích vlnách, v dubnu za 300 a pak za 400 liber, v červnu a v srpnu za tisíc liber.
Kurs tomu odpovídal. V lednu 1720 stála akcie 128,5 libry. V srpnu přesáhla tisíc liber. V září trh spadl a v prosinci se obchodovala za 124 liber. Tato čísla uvádí Britannica, jiné prameny se v načasování vrcholu liší o několik týdnů. Na vrcholu držela společnost 23 procent veškerého britského veřejného dluhu. Sněmovní vyšetřování poté zjistilo, že nejméně tři ministři přijali úplatky a sami spekulovali. Z následné politické krize vzešel Robert Walpole.
Konverze v průběhu roku 1720 proběhla v několika vlnách a většina držitelů dluhu své nároky na akcie vyměnila. Jenže ekonomika celého plánu stála na vysokém kurzu, a když se zhroutil, přestala fungovat. Stát pak podmínky dodatečně upravil.
Krach měl několik příčin:
Bubble Act (červen 1720). Společnost podporovala zákon, který měl zlikvidovat konkurenční akciové podniky, aby jí nesály kapitál. Místo toho spustil prodeje, protože lidé si začali stahovat peníze z jiných bublin.
Splátky a úvěry na vlastní akcie. Nové emise se kupovaly na splátky a Společnost sama půjčovala na zástavu svých akcií. Jakmile kurz padl, zástavy ztratily hodnotu a nutné prodeje kurz stlačovaly dál.
Zasvěcení šli ven. Od léta prodávali zahraniční investoři i lidé z okruhu Společnosti. Podzimní zhroucení Lawova systému ve Francii pak ještě snížilo důvěru v celý trh.
Žádné fundamenty. Obchod s Jižní Amerikou nevydělával a slíbené dividendy neodpovídaly ničemu reálnému.
Záchrana selhala. V září se Bank of England zavázala podpořit kurz, ale po runu, který ji málem zničil, od dohody ustoupila.
Na podzim a v zimě 1720 se kurz vrátil zhruba tam, kde začínal. Parlament vyšetřoval, ředitelům zabavil značnou část majetku a Walpole situaci stabilizoval. Společnosti byla zrušena nebo snížena velká část povinné platby státu a konverze se upravila podle reálných cen. Společnost sama zůstala věřitelem státu a existovala dál, jen s úplně jinou rolí.
Co z toho neplyne
Neplyne z toho, že každý prudký růst ceny je podvod. Většinou tomu tak není a rozpoznat rozdíl předem je obtížné i pro poučeného pozorovatele.
Neplyne z toho, že společnost byla prázdná schránka. Obchodní práva prodala španělské vládě v roce 1750 a jako podnik existovala až do roku 1853. Krach ceny akcie a krach firmy jsou dvě různé věci.
Neplyne z toho ani analogie pro dnešek. Rok 1720 neříká nic o tom, kdy spadne jakákoli dnešní cena. Historická epizoda pouze ukazuje mechanismus.
Zdroje: Britannica, heslo South Sea Bubble (kurzy akcie 1720, vyšetřování, prodej práv 1750, zánik 1853); Encyclopedia.com, hesla South Sea Bubble z International Encyclopedia of the Social Sciences a The Oxford Companion to British History (objem dluhu, podíl na státním dluhu); Wikipedia, South Sea Company (částka 30 981 712 liber); G. Giusti, C. Noussair, H.-J. Voth, Recreating the South Sea Bubble, pracovní text Barcelona School of Economics č. 710 z roku 2015 (neurčený směnný poměr, upisovací ceny, podíl 23 procent veřejného dluhu). Obrázek: Metropolitan Museum of Art, New York, objekt 396205, Open Access, www.metmuseum.org/art/collection/search/396205. Stav k 31. říjnu 2026.
Komentáře