Číslo dne: 20 procent – tolik zbylo z papírových peněz po rakouském bankrotu roku 1811

Z každých sta zlatých v papírových penězích zbylo obyvatelům habsburské monarchie po 15. březnu 1811 dvacet. Patent podepsaný 20. února toho roku snížil hodnotu tzv. bankocetle na pětinu nominální hodnoty a nařídil jejich výměnu za nové papíry, směnné listy. Lidé pro ně měli vlastní jméno: šajny.

Bankocetle v nominální hodnotě 100 zlatých. Vídeňské muzeum
Bankocetle byly první papírové peníze v Rakousku. Vydávala je od roku 1762 Vídeňská městská banka a dlouho si držely důvěru, protože jich bylo v oběhu málo. Pak přišly války s revoluční Francií a s Napoleonem. Stát potřeboval peníze dřív, než je stačil vybrat na daních, a tiskařský stroj byl nejpohodlnější cesta. Na konci roku 1794 bylo v oběhu 32,2 milionu zlatých v bankocetlích. V roce 1799 oběh překročil sto milionů, v roce 1810 dosáhl 730 milionů a na začátku roku 1811 miliardu.
Tržní hodnota papíru šla opačným směrem. Rakouský státní archiv uvádí, že bankocetle ztratily proti nominální hodnotě víc než osmdesát procent. Patent prezidenta dvorské komory Josefa Wallise tedy nic nového nezpůsobil, jen dodatečně uzákonil stav, do kterého se stát dostal sám. Na pětinu byla přepočítána i kovová mince, takže státní úpadek dosáhl čtyř pětin. Staré bankocetle zůstaly v oběhu do konce ledna 1812.
Papírové peníze se tehdy hroutily i na druhé straně frontové linie. Francouzské asignáty, poprvé vydané v prosinci 1789, byly v roce 1796 vyměněny za pozemkové poukazy v poměru třicet asignátů za jeden a o rok později se Francie vrátila ke kovovým penězům. Dobová grafika asignáty používala jako ozdobu vějířů.
Nový začátek rok 1811 nepřinesl. Směnné listy neměly skutečné krytí a ztrácely hodnotu podobně jako jejich předchůdci. Do roku 1815 k nim stát přidal anticipační šajny v objemu až 470 milionů zlatých. Instituce, která mohla emisi omezit, vznikla teprve v roce 1816. Byla to Rakouská národní banka.

Co z toho neplyne
Z roku 1811 neplyne, že papírové peníze vždy skončí takto. Bankocetle sloužily bez větších potíží několik desítek let. Zničilo je až spojení dlouhé války, chybějících daňových příjmů a emitenta, který byl současně dlužníkem. Neplyne z toho ani to, že devalvace sama něco vyřeší. Nové papíry ztrácely hodnotu dál a pořádek přišel teprve s bankou, která stála vedle státní kasy, nikoli v ní.
A především z toho neplyne nic o dnešku. Měnové poměry roku 1811 neznaly nezávislou centrální banku ani vyhlášený inflační cíl a vydavatel peněz byl zároveň největším dlužníkem. Srovnávat jedno s druhým by znamenalo přehlížet právě to, co se od té doby změnilo.
Pro dlouhodobého investora zůstává na celém případu podstatná jedna věc. Riziko se neskrývá jen v tom, co investor drží, ale i v jednotce, ve které si to počítá. Rozložení peněz mezi různé dlužníky by v roce 1811 nepomohlo, protože všechny pohledávky byly vedené ve stejné měně a s tím samým dlužníkem v pozadí. Taková úvaha se do výpočtu očekávaného výnosu obvykle nevejde, a přesto o výsledku rozhodla víc než cokoli jiného.
Zdroje: Wien Geschichte Wiki, Staatsbankrott 1811; Österreichisches Staatsarchiv, Archivale des Monats Juli 2022; Český rozhlas, Ecce homo – rakouský státní bankrot roku 1811; Britannica, heslo assignat. Vyobrazení: The Metropolitan Museum of Art, New York, metmuseum.org/art/collection/search/361986, volné dílo. Ověřeno 14. listopadu 2026.



Komentáře