Principy penzijní reformy (text z roku 2002)

Tento text vychází z několika článků publikovaných během let 2000 až 2002. Uvádím jej bez škrtání a jen s minimálními poznámkami.

Salvador Dalí (AI): Persistence vzpomínek na plány penzijní reformy
Proč je penzijní reforma potřebná
Každá solidně provedená reforma penzijního systému musí odpovídat na dvě základní otázky. Za prvé, jaký podíl na HDP bude věnován na výplatu důchodů. Za druhé, jakým způsobem bude tato suma peněz rozdělována.Proč je žádoucí současný průběžný penzijní systém fungující v ČR i na Slovensku reformovat? Protože ani na jednu z obou otázek neodpovídá uspokojivým způsobem - a ze své podstaty ani nemůže.
Dosavadní verze průběžného penzijního systému trpí několika systémovými vadami, které vytvářejí riziko velkých ekonomických problémů. Především hrozí nebezpečí nekontrolovaného bujení podílu penzijních výdajů na hrubém domácím produktu. Čistě teoreticky lze podíl penzí na HDP udržovat na stabilní hladině regulací výše penzí a důchodového věku. Politikové ovšem krajně neradi přistupují ke snižování důchodů a zvyšování důchodového věku - raději jsou ochotni zvyšovat státní zadlužení a odkládat řešení problémů na budoucnost. Nejde bohužel o osobní zaujatost autora tohoto článku: tendence politiků preferovat krátkodobá řešení vyplývá z ekonomické teorie veřejné volby. Argentinský státní bankrot ukazuje, kam tento typ politiky může v extrémním případě zajít (byť role penzijního systému v ekonomickém neúspěchu Argentiny byla vedlejší).
Občas se vyskytují názory, že nedostatek financí v penzijním systému vyřeší hospodářský růst. To zní líbivě, dokud si neuvědomíme základní logický spor: je to právě zhoubné bujení nákladů penzijního systému, které hospodářský růst brzdí. Nejprve je tedy nutné řešit otázku nákladů penzijního systému, teprve poté lze očekávat rychlejší ekonomický růst, než kolik činí poměrně slabých 3,6 % (údaj pro ČR 2001).
Další systémovou vadou je nejistota ohledně rozdělení celkové vyplácené sumy. Zmatek funguje i v samotném názvosloví. Česká politika i legislativa důsledně používá termínu "pojištění", ačkoli ve skutečnosti samozřejmě nejde o žádné pojištění, nýbrž o důchodovou daň. Kdyby kterákoli skutečná pojišťovna hospodařila tak, jako český penzijní systém, její vedení by se stalo jedním z prvních terčů akce "čisté ruce".
Horší než terminologický chaos je nejistota klienta průběžného systému: neví, s jak vysokou penzí bude jednou moci počítat. Neví, v kolika letech půjde do důchodu a zda nebude nucen odejít do důchodu jindy, než by si přál. Nemá v rukou absolutně nic, žádná finanční aktiva, jen obecně formulovaný slib, že stát se prý o něho jednou finančně postará. Má jedinou jistotu: ze systému dostane nazpátek méně, než kolik do něho během produktivního života vložil. Kdo nemá jiné úspory a investice, může se spolehnout na jistotu chudoby. Od dob kancléře Bismarcka se totiž značně prodloužila průměrná doba života, zato penzijní věk byl v zemích bývalého východního bloku výrazně snížen z původních 65 let stanovených kdysi "železným kancléřem". Člověk tedy může prožít dlouhé desítky let v relativní chudobě.
Průběžný systém bez rezervního fondu (českého typu) je přirozeně makroekonomicky nestabilní a ani z hlediska klienta není zvláště výhodný. Proto je vhodné (či spíše nutné) jej změnit. Jak?
První fáze hypotetické reformy: individuální účty
Hypotetická reforma by mohla vypadat třeba takto. Zkusme si představit, že v první fázi reformy platíme důchodové "pojištění" jako dříve, na rozdíl od původního systému však dostáváme na účet ve Středisku cenných papírů takový objem státních inflačně indexovaných dluhopisů, který přesně odpovídá finanční částce, kterou platíme. Za dříve odpracovaná léta bychom jednorázově na počátku reformy dostali takový objem dluhopisů, jaký odpovídá částce, kterou jsme doposud na důchodovém "pojištění" zaplatili. Na svém individuálním penzijním účtu tedy můžeme kdykoli vidět, kolik jsme si již na důchod naspořili. Důchodové státní dluhopisy mají stejný kreditní rating jako kterékoli jiné státní cenné papíry. Není tedy možné, aby nám stát jednoho krásného dne penzijní úspory zabavil - v takovém případě by čelil velmi tvrdé reakci finančních trhů! Nejsou ovšem veřejně obchodovatelné, pročež odpadá obava, že by své penzijní úspory budoucí důchodci "propili a projedli".
Zdánlivě formální změna v první fázi reformy by vedla nejen k většímu bezpečí pro klienty, ale i k větší makroekonomické stabilitě. Při odchodu do důchodu bychom věděli na haléř přesně, kolik jsme do svého penzijního účtu během produktivního života investovali. Na základě těchto úspor bychom od státu obdrželi takzvanou anuitu neboli doživotní rentu, jejíž výše by byla vypočtena na základě pojistné matematiky a inflačně indexována.
Ve skutečnosti by náš důchod byl placen z peněz produktivních generací, stejně jako v rámci dosavadního průběžného systému. Kde je tedy nějaká výhoda?
Výhoda je, a velká: vláda mnohem lépe ví, jak velké jsou její závazky a je nucena dodržovat přísnější fiskální disciplínu. "Nevýhodou" ovšem je, že doposud účetně neviditelný - byť objektivně existující - dluh penzijního systému se náhle jakoby "zhmotnil". Státní finance proto vypadají méně růžově než před reformou. Fakticky ovšem došlo pouze k tomu, že finance penzijního systému jsou nyní mnohem průhlednější a podávají mnohem lepší obraz skutečnosti než "virtuální účetnictví" průběžného systému, který umožňoval nepohodlná fakta zamést pod koberec.
Jak vidíme, zavedení individuálních penzijních účtů by nijak zásadně nezměnilo povahu existujícího penzijního systému, pouze by zavedlo průhlednost a pořádek. Zastánci levicových názorů namítnou, že zmizel princip solidarity, v jehož rámci bohatší pracující dotují chudší důchodce. V případě politické objednávky veřejnosti však není nic jednoduššího, než do systému zavést zdanění klientů s vyššími příjmy. Výhodou by opět byla průhlednost: nechť lidé vidí, kolik ze svých peněz skutečně investují do vlastního důchodu a kolik jim stát konfiskuje ve formě daní. Systém individuálních penzijních účtů je ve své podstatě politicky neutrální: levicový či pravicový rozměr mu dodává pouze nastavení parametrů. Nulová míra zdanění příspěvků do individuálních účtů by znamenala krajně liberální variantu, na druhém pólu by stála dokonale rovnostářská varianta spočívající ve 100% míře zdanění.
Systém založený na státních dluhopisech a individuálních účtech by byl velmi levný, neboť Středisko cenných papírů již existuje a vytvořit systém pro emitování a připisování státních dluhopisů by ze systémového hlediska též nebylo drahé ani příliš složité. Systém tohoto typu by ve srovnání s dneškem nepředstavoval revoluční, ale evoluční změnu - vytvořil by předpoklady pro postupné zavádění dalších reforem.
Druhá fáze reformy: tvorba rezervního kapitálu
Ve druhé fázi by přebytky systému bylo možné investovat do rezervního fondu (nebo do více fondů). Zde je nutné učinit dvě poznámky:
1. Zdravý penzijní systém by dlouhodobě měl vytvářet mírný přebytek a ten kapitalizovat jako rezervu pro horší období. Platí to i pro dobře vedené průběžné systémy. Je u nás málo známé, že například americký průběžný systém (Social Security Administration) vytváří rezervní systém, který investuje svůj majetek do státních dluhopisů. Návrhy, aby investoval i do akcií, byly vždy smeteny s poukazem na to, že by šlo o plíživé znárodnění. Rezervní fond má i norskýpenzijní systém, do něhož stát od roku 1990 investuje přebytky z tržeb za ropu. Tento fond (Petroleumsfondet) investuje do akcií i dluhopisů, a to výhradně do zahraničních cenných papírů - aby nedocházelo k přílišnému posilování norskékoruny. V Kanadě existuje tamní průběžný systém své přebytky převážně do akciového portfolia Kanaďané zřejměnemají strach z "plíživého znárodnění" jako Američané.
V českém prostředí by bylo nutné vytvořit přebytek v systému, který je nyní v deficitu. Další zvyšování daňových sazeb je z ekonomického hlediska krajně nevhodné: mohlo by dojít k vytvoření zhoubné spirály vyšší daňové sazby - zpomalení růstu HDP - nižší výběr daní - opět vyšší daňové sazby - a tak dále. Tuto spirálu, byť z poněkud jiných důvodů, absolvovala v 90. letech Argentina. Snížení vyplácených důchodů je též neprůchodné. Neexistuje tedy jiná možnost než zvýšit věk pro odchod do důchodu.
2. Mnohý český občan vzkypí vzteky, kdykoli jen vidí nebo slyší slovo "fond". Ve skutečnosti však (viz výše) mají i dobře vedené průběžné systémy do jisté míry kapitalizovaný ("fondový") charakter. Penzijních fondů existuje řada druhů a jen laikové je hází všechny do jednoho pytle. Jen v samotných USA existuje nejméně pět základních typů penzijních fondů: podnikové a odborové 401(k), individuální - IRA, Roth IRA a veřejnoprávní fondy. K nim bychom mohli připočíst ještěrezervní fond federálního průběžného systému Social Security Administration.
Mudrlantské úvahy typu "všechno se dá vytunelovat" přesvědčivě vyvrací zejména americké veřejnoprávní neziskové fondy, zejména CalPERS (fond zaměstnanců kalifornských veřejných služeb) a TIAA-CREF (fond pracovníků vysokých škol). Tyto fondy mají vynikající pověst a jsou odbornou veřejností považovány za světový standard kvality. Zejména CalPERS (založený v roce 1931) je pro nás zajímavý, protože obsahuje dokonale fungující pojistku proti zneužití peněžních prostředků ze strany vlády. TIAA-CREF funguje bez problémů již od roku 1918, déle než většina průběžných penzijních systémů v Evropě.
Nikdo nikdy příliš nediskutoval problém "vytunelování" fondů, protože v podmínkách kvalitní finanční regulace tento problém neexistuje. Otázka státní garance klientských investic v penzijních fondech není často diskutována, protože know-how dokonale účinného dozoru je již dávno vyřešeno a používáno. Podle zkušeností bývá větším problémem než "tunelování" soukromými správci politické zneužívání prostředků shromážděných ve státních či veřejnoprávních fondech.
Zčásti varovným, zčásti inspirativním příkladem může být Singapur. Jeho Centrální rezervní fond (Central Provident Fund - CPF) zavedený ještě v období britské koloniální správy v roce 1955 zabezpečuje (kromě jiných funkcí) plné rezervní krytí penzijního systému. Investiční strategie CPF však nebyla vždy zcela dokonale definována: mnohdy se peníze budoucích penzistů investovaly prostřednictvím státních podniků Singapore Investment Corp. a Temasek Holdings do vládních projektů s velmi nízkou mírou výnosu (bytové projekty, státní autobusová společnost).
Pokušení politiků zneužívat úspory penzistů pro "veřejně prospěšné" cíle je velmi silné dokonce i v Singapuru, který klade úzkostlivý důraz na čistotu veřejné správy, na absenci korupčních praktik a na dokonale fungující regulaci finančního trhu.
Singapur nicméně již v roce 1986 provedl liberalizaci penzijního systému s cílem zvýšit možnost individuálního rozhodování klientů. Část prostředků z individuálních účtů u CPF směli klienti investovat zcela svobodně podle svého rozhodnutí. Mnozí se rozhodli hrát na burze, což se v mnoha případech nevyplatilo: ukázalo se, že laikové by se svými penzijními úsporami měli zacházet obezřetněji. Proto Singapur v roce 1997 zpřísnil kritéria pro individuální investice tak, aby individuální penzijní účty lépe odpovídaly rizikovému profilu a dlouhodobé investiční strategii budoucích penzistů.
V roce 2001 následovala další reforma, tentokrát opět směrem k větší liberalizaci. Klienti CPF nyní smějí investovat podle svého uvážení plný objem svých individuálních penzijních účtů, ovšem pouze do cenných papírů schválených vládou. Vláda se snaží upřednostnit profesionálně spravované podílové fondy, životní pojistky a anuitní produkty před jednotlivými akciemi a dluhopisy - chce, aby budoucí důchodci investovali, nikoli aby spekulovali. Vytvořením systému klasifikace rizika investic, hodnocení nákladů a dalších aspektů pověřil CPF investičního poradce Williama Mercera. Kromě toho vláda založila další - dobrovolný - penzijní systém na podobném principu (Supplementary Retirement Scheme - Dodatečný důchodový systém). Na hodnocení těchto posledních reformních kroků je zatím ještě brzy.
Příjemným vedlejší produktem je prosperita singapurského "průmyslu" správy portfolií. Singapur se hodlá v mezinárodním měřítku etablovat jako světové centrum portfolio managementu, podobně jako v Evropě Lucembursko či Irsko.
Investování do fondů nebo jiných finančních produktů je samozřejmě náročnější než prostý mechanický nákup státních dluhopisů. Americké individuální penzijní účty IRA umožňují investovat do velmi širokého okruhu konzervativních i rizikových cenných papírů: dluhopisů, fondů i akcií. Dávají klientovi velkou osobní svobodu výběru, podobně jako nový švédský systém, který umožňuje vybrat si mezi několika stovkami akreditovaných podílových fondů. Zde samozřejmě existuje riziko, že klient - investiční laik - si vybere fond, kterému se dlouhodobě nebude dařit. Riziko je však omezeno tím, že jak IRA tak švédský systém dovolují svobodně investovat do cenných papírů jen malou část klientových peněz.
Optimálním řešením pro Českou republiku by bylo použití existujících penzijních fondů - nejprve by ovšem bylo nutné novelizovat příslušný zákon, který je velmi nepodařený. Zákon v současné podobě neumožňuje českým penzijním fondům efektivně spravovat portfolio s dlouhodobým investičním horizontem a nutí je vynakládat nepřiměřené výdaje na obchodní službu. Inspirací by mohl být švédský systém distribuce, kdy fondy nemají možnost "nahánět" klienty pomocí podomních prodejců. Švédové investují do fondů anonymně, prostřednictvím státního systému penzijní správy, jednotlivé fondy neznají své klienty podle jména. Nemají tedy možnost plýtvat penězi na poštou zasílané marketingové materiály. Náklady na marketing a obchod jsou minimalizovány.
Vývoj fondu AP7, jednoho z hlavních fondů švédského druhého pilíře

Zdroj: Dagens Industri
Od průběžného systému k fondům (a zpět)
Povšimněme si, jak plynule jsme se dostali od klasického průběžného systému přes průběžný systém s individuálními účty a rezervním fondem až ke skutečnému "fondovému" systému. Ve skutečnosti je každý penzijní systém ve své podstatě průběžný; rezervní kapitál, fondy a trhy cenných papírů jsou jen nástrojem, jak zlepšit jeho stabilitu a průhlednost, jak minimalizovat škodlivý vliv politického populismu a maximalizovat užitek klientů.
Neplatí, že penzijní fondy jsou ve své podstatě "dobré" nebo "špatné". Jistěže je lepší průběžný norský systém než někdejší Maxwellovy zpronevěřené penzijní fondy anebo fond 401(k) firmy Enron těžce postižený jejím bankrotem (jelikož většina jeho klientů investovala většinu svých penziních úspor v rámci tohoto plánu do akcií svého zaměstnavatele). Na druhé straně některé penzijní fondy (TIAA-CREF) jsou dokonale bezpečné vůči politickému zneužití a perfektně fungují déle než "tradiční" průběžné systémy v Evropě.
Průběžné systémy (nekryté rezervními fondy) fungují ve své současné podobě teprve od konce druhé světové války, tedy po kratší dobu než je doba života jedné lidské generace. Za Bismarcka a ještě v období před druhou světovou válkou byly rozměry průběžných systému nesrovnatelně menší než nyní a makroekonomicky nevýznamné. Jde tedy stále o otevřený demograficko-ekonomický experiment s otevřeným koncem.
Diskuse, zda je lepší klasický průběžný, čistě "fondový" anebo vícepilířový systém jsou z větší části zbytečné, protože míjejí podstatu věci. Důležitá je makroekonomická stabilita systému, tvorba a užití rezervního kapitálu. Důležitá je profesionální, nikoli ideologická správnost systému.
Závěrem: plně "fondový" systém je vlastně průběžný systém, který má navíc následující charakteristiky:
• individuální účty
• rezervní kapitál - investovaný buď v centrálním fondu anebo v rámci individuálních penzijních fondů či cenných papírů
Z profesionálního hlediska je fungování "fondového" systému složitější, protože zahrnuje řadu pojistně matematických aspektů a je úzce napojeno na kapitálový trh. Výhody (především průhlednost a synergické efekty propojení s kapitálovým trhem) však tuto nevýhodu převažují.
Existují i varianty fondových systémů, které nezahrnují individuální účty (Norsko). Nutno podotknout, že prakticky žádná ekonomiky neprovozuje čistě "fondový" a plně krytý systém. Nejvíce se tomuto ideálu blíží Chile, jehož penzijní systém ovšem nelze považovat za zcela ideální a vhodný následování především z důvodů vysokých nákladů na správu. Architekti tohoto systému do něho totiž "zabudovali" takový způsob fungování konkurence mezi jednotlivými penzijními fondy, který je velmi nákladný a přitom nevede ke zlepšení jejich výkonnosti a kvality služeb. Podobným problémem (plus ještě mnoha dalšími) trpí i české penzijní fondy, které by samy o sobě potřebovaly menší reformu.
Norský ropný fond
Norsko je ropnou velmocí. V rámci norské centrální banky (Norges Bank) existuje oddělení pro správu portfolia Ropného fondu, v němž se soustřeďují finanční přebytky státu. Stanovy fondu výslovně uvádějí, že jde o rezervy, kterých má být v budoucnosti použito v případě nedostatku peněz ve státním průběžném důchodovém systému. Norové vědí, že se důchodový systém dříve či později octne vzhledem k demografickému vývoji v platební neschopnosti. Pomocí ropného fondu chtějí tento problém řešit včas.
Celé portfolio Ropného fondu (nyní zhruba ve velikosti kolem 2100 miliard Kč (poznámka: v roce 2026 to bylo již 49,3 bilionu Kč)) smí být investováno výhradně do zahraničních cenných papírů – do akcií a obligací v poměru zhruba 40 : 60 (poznámka: v roce 2026 to bylo 72,1 % akcie, 25,8 % dluhopisy, 1,6 % nekótované nemovitosti a 0,5 % infrastruktura obnovitelných zdrojů energie). Fond smí investovat ve všech vyspělých zemích, v malé míře i v Mexiku, Tchaj-wanu, Thajsku, Turecku a v jiných relativně rizikových teritoriích.
Nikoli ovšem v samotném Norsku. Proč? Za prvé, odpadá tlak na posilování norské koruny. Za druhé, mezi základní principy investičního managementu patří diverzifikace rizika. Rozložení investic po celém světě vede k menšímu riziku, než kdyby všechny finanční prostředky byly soustředěny do domácích cenných papírů. A konečně za třetí, možnost investovat do domácích vládních dluhopisů by vládě dávala příliš volnou ruku při zacházení s penězi.
Ropný fond funguje v Norsku od roku 1990. Navzdory všem burzovním krizím 90. let jeho stabilní výkonnost potvrzuje, že zvolená investiční strategie je velmi rozumná. Norsko má díky Ropnému fondu vynikající makroekonomickou stabilitu a lepší vyhlídky do budoucnosti než jiné ekonomiky.
Norská centrální banka uvádí, že náklady na správu Ropného fondu dosáhly v roce 1999 hodnoty 0,089 % z celkového objemu spravovaného majetku (poznámka: v roce 2026 to bylo 0,039 %). Pro srovnání, náklady na správu amerických penzijních fondů se v tomtéž roce pohybovaly od 0,038 % do 0,416 %, přičemž střední hodnota činila 0,204 % objemu majetku.
(Poznámka: od roku 1998 do konce září 2026 činil průměrný roční výnos fondu 6,78 % – což je výnos adekvátní vyváženému fondovému portfoliu.)
Otázky reformy
Především je nutné zodpovědět dvě základní otázky:
- Jaký podíl na HDP (či na příjmech obyvatelstva) bude věnován na výplatu důchodů?
- Jakým způsobem bude tato suma peněz rozdělována (tj., jaká má být míra solidarity)?
Obě tyto otázky jsou čistě politické a nemají jednoznačně správné odpovědi. Míra přerozdělování HDP a míra solidarity mají charakter "technických parametrů", které budou vstupem pro výpočty dalších parametrů systému.
Následující otázka je na pomezí politické a odborné problematiky:
- Má být rezervní kapitál spravován individuálně (americký systém IRA, Švédsko) anebo centrálně (Kanada, Norsko, Singapur)?
Odpověď na ni může odrážet politické a morální hodnoty zastávané autorem reformy, ale zároveň jeho odborné znalosti a zkušenosti. Pro individuální správu penzijních rezerv - což je privatizace penzijního systému ve vlastním smyslu tohoto termínu - hovoří liberální axióm, že jednotlivec by měl mít maximální svobodu rozhodování. Proti stojí profesionální názor, že finanční laikové nebývají zpravidla schopni se optimálně rozhodovat v otázkách natolik specializovaných, jako je volba investiční strategie nebo hodnocení výkonnosti portfolia.
Další otázky mají spíše technický charakter. Nelze o nich rozhodovat politicky. Odpovědi na tyto otázky představují základní kvantitativní vstupy pro finanční model reformy.
- Jaké jsou parametry demografického a makroekonomického modelu ekonomiky?
- Jak velký rezervní kapitál je nutný pro dlouhodobě hladké fungování systému? (Odpověď vyplývá z odpovědi na předchozí otázku a též z odpovědí na dvě základní "politické" otázky.)
- Jak musí být nastaveny úvodní parametry systému, aby byl vytvořen přebytek potřebný k vytváření rezervního kapitálu?
- Jaké mohou být dlouhodobé výnosy a rizika portfolia rezervního kapitálu (ať už bude investován v centrálním fondu či ve více fondech) a jaká je optimální investiční strategie?
- Jak se pravděpodobně bude během příštích 50 let vyvíjet cash flow rezervního kapitálu a co z toho vyplývá pro optimální investiční strategii?
- Jak velké mohou být náklady spojené se správou rezervního kapitálu a jak je co nejúčinněji minimalizovat?
Příloha 1: Finanční kutilství a penzijní fondy podle Špidly
Recept, jak vytvořit finanční chaos, je velmi snadný. Umožněte vznik velkého množství finančních institucí a přidejte nedostatečnou regulaci a dozor. S naprosto spolehlivými výsledky byl u nás tento recept použit v případě privatizačních fondů, makléřských firem, bank a kampeliček. Naproti tomu kvalitní dozor spolehlivě funguje jako prevence chaosu. V USA existuje přes 20 000 podílových fondů, aniž by byl zaznamenán jediný případ "tunelování". Sektor podílových fondů je v Americe zcela čistý. Proč? Díky bezchybné kontrole ze strany vysoce kompetentní a profesionální Komise pro cenné papíry.
Totéž bohužel nelze říci o amerických zaměstnaneckých penzijních fondech. Na více než 750 000 zaměstnaneckých fondů připadalo v roce 1997 pouhých 382 pracovníků úřadu pro dohled při Ministerstvu práce. Výsledek? Podvody a zpronevěry v hodnotě mnoha stovek miliónů dolarů. Ohlášená kriminalita však tvoří jen špičku ledovce. Většina trestných činů v zaměstnaneckých fondech nikdy nevyjde najevo. Podle amerického Ministerstva práce bezmála polovina objemu majetku v těchto fondech nepodléhá řádnému auditu. Původní ušlechtilá myšlenka - poskytnout zástupcům zaměstnanců možnost kontroly - zcela selhala.
Klasickým příkladem byla kriminalita ve fondech pod správou odborové organizace International Brotherhood of Teamsters. Během 70. a začátkem 80. let byly tyto fondy systematicky ždímány. Nejen předseda IBT, ale i pokladník měl nárok na služební tryskáč a manažerský plat. Masivně se investovalo do kasin v Las Vegas ve spolupráci s mafií. Tři předsedové IBT byli postupně uvězněni pro zpronevěru, vydírání a jiné trestné činy. Vedení IBT sice penzijní fond nevybrakovalo do posledního centu, ale celkový rozsah škod na penzích řadových zaměstnanců nebude nikdy přesně zjištěn. Nucený správce největšího z fondů IBT nakonec povolal investiční profesionály, jejichž služby byly sice drahé, ale dokázaly nastolit pořádek a dosáhnout kladných výnosů. V současné době probíhá před federálním soudem v New Yorku proces s dalším bývalým předsedou IBT. Proces je značně komplikovaný, zahrnuje celou sérii trestných činů jako jsou korupce, zpronevěra, zločinné spiknutí a podvod. Je též politicky velmi pikantní, protože se dotýká financování volební kampaně prezidenta Clintona v roce 1996.
"Rabování penzijních fondů bylo bezpochyby jednou z nejodpornějších kapitol v dějinách amerických odborových svazů" uvádí Herbert Hill, profesor historie z University of Wisconsin. "Zaměstnanecké penzijní fondy se staly bankami financujícími podsvětí a neschopnost vládních úřadů vynutit právo vyústila v rozsáhlou korupci."
Tolik americké zkušenosti. Jak to asi bude u nás? Ministerstvo práce a sociálních věcí se na věc dívá se značnou lehkomyslností: "Vzhledem k tomu, že mohou vzniknout stovky nebo i tisíce zaměstnavatelských penzijních fondů, je zřejmé, že nebude v silách státního dozoru zkontrolovat každý zaměstnavatelský penzijní fond. (...) Proto bude kladen důraz na veřejnou kontrolu a kontrolu ze strany účastníků prostřednictvím jejich zastoupení v řídících a dozorčích orgánech."
Po zkušenostech s kampeličkami a s privatizačními fondy mrazí při čtení tohoto úryvku z oficiálního dokumentu ministerstva práce a sociálních věcí v zádech. Vášeň českých ekonomických ministrů pro svérázné finanční kutilství zřejmě ještě nevyprchala.
(Podle nepublikovaného autorova článku ze srpna 2001)
Příloha 2: Důchody podle ODS - ďábel se skrývá v detailech
Václav Klaus si zaslouží pochvalu, neboť došel k objevu, že dosavadní důchodové pojištění je vlastně daň. Což je na českého politika skvělý výkon.
Bez ironie: Klaus má pravdu. Správně připomíná alarmující statistiky, podle nichž demografický vývoj vede ke krachu penzijního systému. Kdyby kterákoli životní pojišťovna zacházela s penězi jako český důchodový systém, její vedení by okamžitě putovalo do vazby pro zpronevěru. Jak je možné, že systém, který se deklaruje jako "pojištění", nevytváří žádné pojistné technické rezervy? Růst objemu důchodů může v dohledné době zcela zmrazit hospodářský růst. Již nyní ekonomika roste pomalu (tolik opěvovaný 3,6 % růst v roce 2001 není žádným důvodem k radosti, potřebovali bychom dvojnásobné tempo) a zhoubné bujení penzijních výdajů může zanedlouho růst zcela udusit. Octneme se v pasti chudoby: vyšší požadavky systému si vynutí zvýšení daňových ("pojistných") sazeb - ty pomohou jako utišující prostředek, dlouhodobě však sníží výkonnost ekonomiky a zvýší nezaměstnanost. Na konci je státní bankrot.
ODS navrhuje systém nahradit dvěma složkami: veřejnou a soukromou. Veřejná, státem garantovaná složka bude fungovat podobně jako dosavadní průběžný systém, s rozdílem, že bude poskytovat mnohem skromnější penze. Jeho úkolem bude zabezpečit základní životní minimum. Výhodou by bylo podstatné snížení důchodové daně - podle ODS by zaměstnanec měl platit na důchodové dani jen 15 % nebo dokonce jen 10 % hrubé mzdy namísto dnešních 26 %.
Díky tomuto snížení daní by zaměstnanec měl více prostředků, které by investoval podle svého uvážení do "penzijního spoření, životních pojistek, různých typů dlouhodobých investic, či státem podporovaných metod mezigenerační solidarity v rámci rodiny". Tato soukromá složka má mít dominantní roli. Zaměstnanci do 30-35 let by do nového systému nastoupili povinně. Střední generace by si mohla vybrat; jako "výslužné" za odpracovaná léta by obdržela státní cenné papíry odpovídající finanční částce, kterou člověk v minulosti na své důchody zaplatil. Tyto cenné papíry jsou inspirovány chilskými "bonos de reconocimiento", česky nejlépe "zásluhové dluhopisy". Klaus ovšem používá výraz "kupóny" a "kupónový systém", což není právě obratné vzhledem k reminiscencím kupónové privatizace.
Provedení reformy se zřejmě inspiruje Chile (použití zásluhových dluhopisů), konečný stav by se asi měl blížit britskému systému (Beveridgeův plošný průběžný systém plus soukromé penzijní fondy). Takovýto systém by teoreticky mohl fungovat velmi dobře. Ďábel se ale skrývá v detailech - a o nich zatím není nic známo. Publikované informace jsou obecné a nekonkrétní. Každý vážně míněný návrh penzijní reformy však musí mít ze své podstaty charakter pečlivě připravené studie, která zahrnuje všechny aspekty ekonomické, demografické, pojistně a finančně matematické, včetně role kapitálových trhů. Kdo tuto studii pro ODS asi vypracoval? Jaké má ODS experty ve všech zmíněných oblastech? Proč je předkládaný "plán" tak vágní, pokud jde o úpravu soukromého pilíře nového systému? Proč se jen velmi obecně píše o "různých typech dlouhodobých investic" a co to jsou "metody mezigenerační solidarity"?
Zde je třeba uvést na pravou míru mýtus o údajně vynikajícím ekonomickém zázemí ODS. Ve finanční ekonomii je velmi sporné. Stačí připomenout neslavně proslulé Klausovy výroky a články o kapitálovém trhu. Předseda ODS (stejně jako jeho spolupracovníci v rámci ODS i mimo ni) nezná rozdíly mezi systematickým, systémovým a nesystematickým rizikem. To je látka na úrovni bakalářského studia, kterou znají i mnozí laici z populárně naučné literatury pro amatérské investory. Jak kvalitní návrh tedy asi můžeme očekávat? Reformu sice potřebujeme, ale ne za cenu dalších finančních průšvihů. Katastrofa českého akciového trhu v 90. letech ukázala, že profesionální nedostatečnost nelze nahradit pravicovou rétorikou. Nejsme v roce 1992, kdy neznalost ještě mohla leccos omluvit.
Abychom však byli objektivní - nelze vyloučit, že ODS si nechala návrh penzijní reformy zpracovat u některé špičkové poradenské firmy a že jej z taktických důvodů pečlivě tají. Nechť jej tedy zveřejní - pokud existuje - a pak teprve bude možné návrh reformy seriózně posoudit. Nebylo by fér jej předem zatracovat nebo chválit bez znalosti všech faktů.
(Podle autorova článku z Lidových novin, 16. 2. 2002)



Komentáře