Průběžný penzijní systém požírá sám sebe

Tento článek jsem napsal v dubnu 2005 pro Hospodářské noviny.

Tanec smrti. V popředí had Uroboros, který požírá sám sebe. Středověký dřevoryt (AI)
Kdekdo ví, že důchodový systém představuje největší riziko pro dlouhodobou finanční stabilitu mnoha zemí. Mandatorní výdaje – starobní důchody v první řadě – nabobtnaly během historicky krátkého období do rozměrů, které ohrožují hospodářský růst a dokonce elementární funkce státu. Problém je zhoršený demografickým vývojem. Porodnost klesá a díky pokrokům medicíny roste délka života.
Existuje názor, že tento problém lze snadno vyřešit úpravami parametrů průběžného systému. Stačí mírně zvýšit odvody, snížit náhradový poměr či prodloužit důchodový věk a vše prý bude v pořádku. Systém pak bude permanentně stabilní.
Bohužel nebude. Problém průběžného penzijního systému není pouze finanční, jak ukazují Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim v práci Důchodové systémy, demografické trendy a hospodářský růst (NBER, únor 2005). Samotný princip průběžných penzí nepříznivě ovlivňuje demografický vývoj, míru soukromých úspor a dlouhodobé trendy růstu ekonomiky. Chyba není v parametrech systému, ale v jeho samotné podstatě.
Ehrlich a Kim vycházejí z modelu, v jehož rámci je tvorba rodiny endogenní proměnnou. Jinými slovy, založení rodiny není shůry daným hotovým faktem, nýbrž záležitostí, o které každý člověk rozhoduje sám. Člověk ovšem nežije ve vakuu. Při rozhodování o vstupu do manželství a o počtu dětí uvažuje o daních a sociálních dávkách. Z empirických dat vyplývá, že člověk se skutečně chová jako „homo oeconomicus“: pečlivě, byť možná neuvědoměle hledá optimum své užitkové křivky.
Z modelu, který pozorovaným faktům odpovídá, vyplývá podstatné zjištění: nelze neutralizovat vliv nucených mezigeneračních transferů. Demografická krize, která ohrožuje penzijní systémy mnoha zemí, není náhodným jevem. Jde o přímý důsledek penzijních systémů. Ehrlich a Kim dokládají toto tvrzení na panelu údajů z 57 zemí v období 1960-92. „Shledáváme, že sazby důchodových daní mají na svědomí podstatnou část klesajícího trendu v zakládání rodin a porodnosti na celém světě, jakož i snížení sklonu k úsporám a zpomalení hospodářského růstu, zejména v zemích OECD.“
„Naše analýza ukazuje, že rozšíření průběžných systémů během 20. století přispělo ke snížení důležitosti mezigeneračních transferů od dětí ke starým rodičům – což byl tradiční penzijní systém,“ poznamenávají Ehrlich a Kim. Průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby. Děti se obejdou bez svých starých rodičů – a potenciální mladí rodiče bez dětí.
K podobnému názoru docházejí i Michele Boldrin, Mariacristina De Nardi a Larry Jones v práci zvané Fertilita a penzijní systém (NBER, únor 2005). „Data ukazují, že nárůst objemu státem zabezpečovaných penzí je negativně korelovaný s mírou porodnosti,“ tvrdí studie. Efekt je natolik masivní, že je schopen vysvětlit 80 % pozorované hodnoty rozdílů v porodnosti napříč různými zeměmi. Výsledky rovněž podporují hypotézu, že volba rodičů ohledně počtu potomků není motivována především kulturními nebo náboženskými zvyklostmi. Hlavním faktorem je ekonomika. Motivací k porodnosti je vytvoření ekonomické základny v podobě dostatečně početného potomstva.
Stará bajka o třech groších vypráví o rolníkovi, který jeden groš spotřebuje, druhý půjčuje synovi a třetí splácí otci2. Tak to fungovalo do té doby, než stát zavedl průběžně vyplácené penze: anonymní mašinérii, která ničí klasický model rodiny a dlouhodobě eroduje základnu hospodářského růstu. Motorem růstu je lidský kapitál. Klesá-li porodnost, klesá i tvorba lidského kapitálu.
Zároveň vysychají zdroje, které plní požadavky průběžného penzijního systému. Zvyšování odvodů působí další pokles porodnosti, a tak dále. Kruh se uzavírá. Neexistuje kombinace parametrů, která by nastolila trvale rovnovážný průběžný penzijní systém. Jednou tento závěr patrně vstoupí do učebnic ekonomie jako Kim-Ehrlichův teorém, jehož ignorování zruinovalo kdysi bohaté státy jako Japonsko a většinu zemí Evropské unie.
Existuje jediná cesta, jak alespoň snížit škody: minimalizovat objem státem vyplácených penzí v poměru k HDP. Jako přijatelné řešení se jeví rovný důchod spojený s valorizací důchodového věku podle prodlužování průměrné očekávané doby dožití. Příznivým vedlejším efektem této varianty by bylo snížení nákladů práce, což by přispělo ke snížení nezaměstnanosti. Alternativou je postupně vymřít a ještě předtím zkrachovat.
Napsáno v dubnu 2005



Komentáře