Rembrandt van Rijn, neplatič dluhů
Pátého ledna 1639 koupil Rembrandt van Rijn dům v amsterodamské Jodenbreestraat za 13 000 guldenů. Byl to reprezentativní dům v dobré ulici a Rembrandt byl tehdy nejžádanějším portrétistou města. Cenu neplatil naráz. Dohodl se na splátkách.
Kolik to bylo peněz, ukáže srovnání s tehdejšími výdělky. Nekvalifikovaný dělník bral v Nizozemsku sedmnáctého století kolem 300 guldenů ročně, vyučený řemeslník 400 až 600 guldenů. Dobře placený malíř se dostal na 1 150 až 1 400 guldenů. Dům tedy stál zhruba pětadvacet ročních příjmů řemeslníka a asi deset ročních příjmů úspěšného malíře. Rembrandt v roce 1639 vydělával víc. Počítal s tím, že tak vydělávat bude i nadále.
Splátky vázly. V únoru 1653, čtrnáct let po koupi, zbývalo na kupní ceně doplatit 8 470 guldenů a 16 stuiverů. Prodávající začali peníze vymáhat a Rembrandt si na splátky půjčoval od dalších lidí. Čtrnáctého července 1656 požádal Vrchní soud o cessio bonorum, tedy o odevzdání majetku věřitelům. Soud žádosti vyhověl 8. srpna. Notář mezitím ve dnech 25. a 26. července sepsal inventář domu: 363 položek ve třinácti místnostech, z toho 22 knih. Malířské náčiní, měděné desky, leptací potřeby ani šatstvo v soupisu nejsou, takže úplný nejspíš nebyl.
Mezi věřiteli byli Cornelis Witsen se 4 180 guldeny, Isaac van Hertsbeeck se 4 000 guldeny a Daniel Francen s 3 150 guldeny. Tři jména tedy představovala víc než 11 000 guldenů pohledávek. Dům šel v roce 1658 do dražby a vynesl kolem 11 000 guldenů, méně, než za něj Rembrandt před devatenácti lety slíbil zaplatit.
Co z toho neplyne
Neplyne z toho, že by o Rembrandta jakožto malíře přestal být zájem. Neplyne z toho ani to, že šlo o podvod. Cessio bonorum bylo řízení pro dlužníka, který o majetek přišel bez vlastní viny; Rembrandtovi umožnilo pracovat dál. Ani dlouhý inventář sám o sobě nedokazuje rozhazovačnost. Rembrandt s uměním také obchodoval a sklad obchodníka vypadá na papíře stejně jako sbírka sběratele.
Pro dnešního zájemce o koupi domu na hypotéku z toho plyne něco jiného než poučení o cenách nemovitostí. Rembrandtův problém nebyl v ceně domu. Byl v nesouladu mezi příjmem a závazkem. Příjem měl nepravidelný a závislý na zakázkách, závazek pevný a datovaný. Dlouhý splátkový kalendář stojí na předpokladu, že budoucí příjem bude aspoň takový jako ten dnešní. U zaměstnance je ten předpoklad silnější než u OSVČ, který má nepravidelné příjmy. Rozdíl mezi 13 000 a 8 470 guldeny po čtrnácti letech navíc ukazuje, jak pomalu takový dluh ubývá, když se splátky odkládají.
Zdroje: Rembrandt House Museum – kupní cena 13 000 guldenů (5. 1. 1639) a dražba domu v roce 1658 (https://en.wikipedia.org/wiki/Rembrandt_House_Museum); Artist's Studio Museum Network – Rembrandthuis, koupě na splátky a jejich nesplacení (https://www.artiststudiomuseum.org/studio-museums/rembrandthuis/); Rembrandt's Money, dokumenty k insolvenci – nedoplatek 8 470 guldenů a 16 stuiverů k 1. 2. 1653, cessio bonorum 14. 7. a 8. 8. 1656, inventář z 25.–26. 7. 1656 (363 položek, 13 místností, 22 knih), věřitelé Witsen, Van Hertsbeeck a Francen (https://www.rembrandtsmoney.com/rm24011-rembrandts-insolvency/); Essential Vermeer – mzdy v Nizozemsku 17. století (https://www.essentialvermeer.com/references/vermeer-economy.html). Obraz: Rembrandt (Rembrandt van Rijn), Self-Portrait, 1660, olej na plátně, The Metropolitan Museum of Art, New York, inv. č. 14.40.618, Bequest of Benjamin Altman, 1913. Dílo je volné: autor zemřel v roce 1669 a muzeum je vede v režimu Open Access (isPublicDomain: true), https://www.metmuseum.org/art/collection/search/437397. Zpracováno 27. září 2026.
Komentáře