Číslo dne: 1,6 milionu nároků – tolik Francouzů požadovalo náhradu za zrušené ruské dluhopisy
1,6 milionu jednotlivých nároků z ruských cenných papírů zaevidovala francouzská vláda poté, co sovětská moc jednostranně zrušila dluhy carského Ruska. Dekret padl koncem ledna 1918, necelé tři měsíce po bolševickém převratu ze 7. listopadu 1917. Od převratu dnes uplynulo sto devět let.
Ruské státní dluhopisy byly ve Francii běžným rodinným majetkem, ne spekulací. Ruské 3,5% zlaté zápůjčky z roku 1894 zní na 125 zlatých rublů, tedy na 500 franků – tehdy existovaly pevné směnné kursy mezi měnami postavenými na zlatém standardu –, a je vystavena na doručitele. Úrok se vyplácel čtyřikrát ročně. V Paříži jej proplácel dům bratří Rothschildů ve francích. Celá emise měla 100 milionů zlatých rublů, tedy 400 milionů franků. Umořovala se osmdesát jedna let: poslední obligace tedy měly být splaceny až ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století.
Na papíře to vypadalo skvěle. Text obligace sliboval, že cenný papír je navždy osvobozen od všech ruských daní. Kupóny byly splatné v sedmi finančních centrech najednou: v Petrohradě, Londýně, Paříži, Berlíně, Amsterodamu, Kodani a New Yorku, pokaždé v místní měně. Emise vznikla na základě carského výnosu z prosince 1894. Nic z toho nemělo o čtyřiadvacet let později žádnou váhu.
Rozsah jednostranné platební neschopnosti (repudiace dluhu) byl značný. Zpráva francouzského Senátu z roku 1997 uvádí, že francouzští investoři drželi v roce 1914 ruské zápůjčky za zhruba 11,5 miliardy zlatých franků a že šlo přibližně o 1,5 milionu lidí. Odborná literatura mluví o nárocích za víc než 11 miliard franků, z toho devět miliard dlužil přímo ruský stát, a odhaduje, že Francie půjčila carskému Rusku kolem 4,5 procenta svého národního bohatství. Jedna země, jeden dlužník.
Pak přišel dekret a po něm osmdesát let ticha. Britští věřitelé se dohodli v roce 1986. Dostali asi dvě procenta toho, co jim bylo dlužné. Francouzská dohoda s Ruskem byla ratifikována v květnu 1997: Rusko zaplatilo 400 milionů dolarů v osmi pololetních splátkách a poslední převod proběhl v srpnu 2000. Přihlásilo se kolem 316 tisíc držitelů. Předseda senátního zahraničního výboru tehdy odhadoval výslednou náhradu asi na jedno procento hodnoty dotčeného majetku.
Co z toho neplyne
Neplyne z toho, že státní dluhopisy jsou špatná investice, ani že se něco podobného chystá u kteréhokoli dnešního emitenta. Není to statistika, je to jeden případ, a navíc případ revoluční změny režimu, ne běžného platebního selhání. Neplyne z toho ani nic o celkovém majetku francouzských domácností: ruské papíry byly jen jeho částí a uvedená čísla popisují přihlášené nároky, ne čistou ztrátu.
Pro dlouhodobého investora z toho plyne něco jiného. U státního dluhopisu se obvykle počítá s rizikem úrokovým a inflačním. Ruský případ připomíná riziko třetí: že dlužník přestane dluh uznávat. Proti tomu nepomůže zlatá doložka, splatnost rozložená na osmdesát jedna let ani zvučná jména v platebních místech. Pomáhá jediné, totiž nemít u jednoho emitenta a v jedné jurisdikci příliš velkou část majetku.
Zdroje: Sénat, Rapport n° 150 (1997–1998) k dohodě mezi Francií a Ruskem z 27. května 1997; Sénat, odpovědi na otázky č. 26615 a č. 28903 (2000); „Settling Russia's Imperial and Baltic Debts“, American Journal of International Law (otevřený text na UCL Discovery); Obligace Ruské 3,5% zlaté zápůjčky 1894, Muzeum Národní banky Běloruské republiky (Wikimedia Commons, volné dílo). Stav k 7. listopadu 2026.
Komentáře