Search
  • Pavel Kohout

Putinovy hospodářské úspěchy

Západní pozorovatelé často nedokáží pochopit, jak je možné, že Putin má u domácího obyvatelstva stále vysokou podporu – navzdory všemu, co provedl a provádí. Existují dvě základní vysvětlení.


Ilustrační foto P. Kohout


Vysvětlení číslo jedna je zřejmé každému, kdo zažil totalitní režim. Podpora režimu je nucená, umělá, neautentická. Lidé chodí na demonstrace podporující vládu, protože by mohli mít „černý puntík“ a problémy v kariéře. Vzpomeňme na 70. a 80. léta v socialistickému Československu. Režimu věřil málokdo, ale téměř všichni se tak chovali. Vasil Biľak mohl někdy kolem roku 1980 sebevědomě prohlásit v rozhovoru pro západoněmeckou televizi, že „v Československu neexistuje organizovaná opozice“.


Režimu stačilo mlčky hrozit zruinováním kariéry každého, kdo se otevřeně postaví proti. Ještě účinnější byla hrozba zákazu studia pro děti nespokojenců. Dvě desítky let po roce 1968 se režim stále cítil být prakticky neohrožený. Také v současném Rusku člověk může mít kariérní problémy, zejména, pokud pracuje v médiích nebo ve veřejném sektoru. Nicméně Rusko alespoň umožňuje emigraci: hranice stále ještě nejsou zavřeny. (Přesně řečeno, nejsou úplně zavřeny, ovšem možnosti cestování do zahraničí ubývají.)


Čímž se dostáváme k druhému možnému vysvětlení.


Toto vysvětlení zní paradoxně a leckoho možná pohorší. Faktem nicméně zůstává, že putinovské Rusko nabízí (či nabízelo) nejvyšší úroveň ekonomické svobody a životní úrovně v dějinách této země vůbec.


Podívejme se do ruských dějin posledního století. Těsně před první světovou válkou se ruská ekonomika začala liberalizovat v rámci Stolypinových reforem. Než však liberalizace stihla seriózně zapůsobit, přišly katastrofy v podobě světové války a bolševické revoluce. Následoval válečný komunismus. Pak krátké vydechnutí v podobě Nové ekonomické politiky. Dále Stalinova industrializace, kdy Sovětský svaz platil americkým dodavatelům technologií pšenicí. Cenou za vybudování průmyslu byl hladomor na Ukrajině a v Kazachstánu.


Další historie je všeobecně známá. Zastavme se v 90. letech, kdy sovětský ekonomický model ve všech směrech zkrachoval. Rusové opět zažili hlad, a co snad ještě horšího, pocit ponížení spojený s rozpadem SSSR a přijetím americké potravinové pomoci. Zároveň vznikla vrstva oligarchů, mladých komsomolských kádrů, kteří byli vybráni, aby získali západní ekonomické vzdělání a stali se tak pilíři nového režimu. Západ dnes považuje 90. léta za hvězdnou éru ruské demokracie, avšak obyčejní Rusové na ně vzpomínají jako na dobu bídy. Gorbačev ani Jelcin nejsou považováni za kladné hrdiny. Krátce řečeno, během 20. století Rusko nezažilo jediné desetiletí, ve kterém by se jeho lidu dařilo skutečně dobře.


Přichází rok 2000 a prezidentem se stává Vladimir Vladimirovič Putin. A ejhle: ekonomika roste, životní úroveň se zlepšuje. Finanční krize roku 1998 spojená s částečnou platební neschopností státu se stává špatnou vzpomínkou. Klesá inflace, zprvu do nižších dvojciferných, později do jednociferných hodnot. Podle západních kritérií žádná sláva, ale stále mnohem lepší čísla než 86 procent v roce 1999 nebo dokonce 874 procent v roce 1993. Klesá i nezaměstnanost, která kulminovala v roce 1998 na úrovni 13,26 procenta.


Kromě lepších makroekonomických dat je znát pokrok i jinde. Drsné reformy 90. let konečně nesou ovoce v podobě nových soukromých podniků a zahraničních investic. Po úzké vrstvě oligarchů vzniká nová střední třída: ne tak početná jako v západních zemích (majetková nerovnost v Rusku zůstává enormní!), ale přece jen významná. Poprvé v historii Ruska si dovolenou v zahraničí může dovolit nejen úzká vrstva těch nejbohatších. Podnikání, cestování, investování, plné obchody – tyto základní atributy ekonomické svobody jsou v Rusku spojeny s Putinovým jménem. Alespoň donedávna byly. Veřejnost již nezajímá fakt, že nejde o Putinovu zásluhu. Bolestivé, ale do značné míry úspěšné reformy 90. let nebyly jeho dílem. Především ale Rusku pomohl růst cen surovin, zejména ropy a plynu po roce 2000. Putin tak přišel k hotovému.


Nicméně od roku 2008 tempo růstu ekonomiky značně zpomalilo. Ruské hospodářství od té doby roste tempem odpovídajícím Švédsku. To je na hospodářství v daném stádiu vývoje skutečně chabý výsledek – podívejme, co od roku 2000 dokázala Čína!


Vzniká otázka, proč ruský hospodářský růst tak chabý. Je to přílišná závislost na surovinách, zatímco průmysl chronicky chřadne. Dále je tu korupce. Seznam zemí s menší korupcí, než má Rusko, zahrnuje například Keňu, Laos, Niger, Filipíny, El Salvador, Bosnu a Hercegovinu, Albánii, Argentinu, Turecko, Kazachstán a Ukrajinu (žebříček Transparency International 2021).


Udělal Putin něco skutečně dobře? Ano, dokázal nastolit poměrně rozumný daňový systém a disciplinovaný federální rozpočet. Ale jak se ukazuje, nestačí to. Stát, který vynakládá přes 5 procent HDP na zbrojení, zatímco dvě třetiny venkovské populace nemají splachovací záchod, se stěží může pokládat za úspěšný.


351 views1 comment

Recent Posts

See All